Artist

19. dubna 2017 v 20:00 | Molly |  Povídky
Sedím v ateliéru, do rukou mě hřeje hrnek s teplým čajem a já ho tiše sleduji. Mám tu čest vidět, jak vzniká ta úžasná nádhera. Jeho tahy štětcem po plátně jsou tak přirozené a jemné. Obdivuji jakýkoliv pohyb, který udělá. Je sám sebou. Vkládá do obrazu kus sebe, své city, svůj strach, svoji odvahu a své srdce. Hudba která se rozléhá po celé místnosti se mi zarývá pod kůži. Užívám si všechny pocity, které mnou proudí. Je až neskutečné, kolik inspirace je v této místnosti.
Nehýbu se, abych ho náhodou nevyrušila. S pečlivostí si vybírá a míchá barvy.
Všude okolo mě je spoustu štětců, barev a pláten. Ať už čistých či na nich je něco namalováno. Obdivuji jeho talent.
,,Ten čaj ti vystydne," promluví a mě to vyděsí. ,,Čeho se děsíš?"
,,Promiň, jen jsem byla zamyšlená," odpovím a upíjím čaje. Chtěla bych mu to pochválit, ale bojím se, že bych tu krásu nedokázala popsat slovy.
,,Umění je moc zajímavá věc. Můžeš vlastně namalovat naprosto cokoliv a někteří blázni za to vyplácnou nehorázné peníze, jen aby to měli. Malovat může každý, stačí jen známosti," vypráví mi, když si vybírá jiný štětec. Namáčí ho do žluté a nakreslí do plátna kolečko.
,,Vidíš," otáčí se a míří i se štětcem ke mně. Nestihnu zareagovat a už mám na čele šmouhu.
,,Promiň, nemohl jsem odolat."
,,To mám brát jako omluvu?" směju se.
Udělá mi další šmouhu, tentokrát na líčku. ,,Zase jsem neodolal."
Vstávám a utíkám pro štětec, který namáčím do modré barvy a mířím k němu. ,,Teď ti to musím vrátit."
,,Ať tě to ani.." nestihl to doříct a už měl pod nosem pruh.
,,Tak to vážně schytáš," varoval mě a chytl plechovku s ponořeným velkým štětcem a pocákal mi oblečení bílou barvou. Sotva jsem se z toho vzpamatovala, už jsem měla na sobě další tři barvy. Otevřela jsem oči a míříl na mě červenou. Reflexivně jsem se otočila, noha mi škobrtla a já se přitiskla na čisté plátno. ,,Moc se omlouvám."
,,To je umění lásko," natřel si ruku a obtiskl ji na plátno. Tak to opakoval i s mojí dlaní.

Leželi jsme spolu na zemi, oba pomalovaní, začal mi vyprávět jeden příběh: ,,Jednou jeden malíř dostal za úkol namalovat zimu. Jakýkoliv pokus se mu nelíbíl, všechny vyhodil a nevěděl si rady. Seděl před prázdným papírem a přemýšlel. Když ho navštívil muž, který mu zadal úkol, tak byl velice nadšen a řekl mu: ,,Bělejší zimu jsem nikdy neviděl."
 

Teď

19. dubna 2017 v 14:20 | Molly |  Díra
Zouvám si podpadky s myšlenkou, jaký to byl stupidní nápad si je vzít.
,,Zlaté tenisky," pomyslím si a snažím se vnímat chodník před sebou, jestli zde nejsou náhodou nějaké střepy či cokoliv jiného, co by se mi náhodou mohlo zabodnou do nohy. Cítím na chodidlech lehce studící beton.
Lehce opilá vínem se usmívám i přes to, že mě domů čeká dlouhá cesta. Zamýšlím se nad lidmi, se kterými jsem na párty byla. Jsou to vlastně moji kamarádi? Jak moc je vlastně znám a jak moc oni znají mně? Vždyť já přece ani sama sebe neznám. Všude vidíte jen samé falešné úsměvy na sociálních sítích, jak se každý tváří, že je všechno v pohodě a fajn a přitom ho uvnitř trápí různé věci.
Když jsem seděla v baru, sice se mě zeptali, jak se mám, ale jako vždy jsem neměla sílu jim začít vyprávět, jak vlastně není vše v pohodě, co mě trápí a co je uvnitř mne, tak prostě a jen řeknete: ,,Mám se fajn a ty?"
Odpověď samozřejmě byla: ,,Já taky."
Zamysleli jste se někdy nad tím, proč to tak vlastně je?

Jen jsem seděla, opíjela se a koukala na tváře lidí, které bych měla považovat za přátele, ale vůbec jsem neměla ten pocit. Nikdo z nich neví, co se skrývá v mé minulosti a z přítomnosti ví jen minimum. Proč se takto k sobě chováme? Proč všude ukazujeme jen to, jak se máme dobře a chceme, aby nám každý záviděl, že zrovna my jsme nějakým způsobem úspěšní a šťastní.
Společnost už nás tak asi formuje a média, ať už sociální sítě či televize, prostě nám jen ukazují, jak se máme chovat a formují nás k obrazu svému. Vážně chceme žít životy, jaké žijeme? Někdo možná ano, ale ostatní? Opravdu chceme každé ráno vstávat a jít do školy nebo do práce, která nás nebaví? Být tam většinu času dne, nakonec přijít domů, zapnout si televizi a koukat na nekonečný seriál, který se stále dokola opakuje či na upravené zprávy, které nám řikají svoji pravdu a ovlivňují naše názory.
A co teprve reklamy? Opravdu potřebujeme všechny ty věci, které nám nutí? Vážně potřebujeme super skvělý mycí prostředek na nádobí, který umyje s jedinou kapkou desetkrát více talířů, ale co ten umašťený pekáč? Co s ním? Ten přece nemusíme vůbec namáčet a se super novou kapslí je dáme do myčky, kterou si koupíme ve výprodeji v elektru na velmi výhodné splátky.
Znáte ten pocit, kdy jdete v supermarketu, bloudíte uličkami, protože to ZASE přestavěli a marně hledáte jen produkt, pro který jste si přišli, ale přitom nakoupíte deset dalších věcí k tomu, protože je to například ve slevě.
Nebo pocit, kdy vidíte určitou věc v regálu a vzpomenete si na reklamu, která běžela v televizi snad stokrát.
Kdo by zapomněl na: ,,Když jí miluješ, není co řešit," či: ,,Ale já už nemusím, já už ho vidím." Ano, kdo by nepoznal reklamu na Fofolu, snad jen ten, kdo se na televizi nedívá. Ale reklamy na nás číhají na internetu daleko víc než v televizi. Sice to můžou vyřešit různé blokace, ale i tak. Koukáte na eshopu a říkáte si, jak by se vám ta nová kabelka líbila či nový počítač, sluchátka.. může to být cokoliv. Zavřete stránku a stejně ty produkty, které jste si prohlíželi, na váš vybafnou snad na každé stránce, protože doufají a myslí si, že když ten produkt uvidíme vícekrát, tak nám to stejně nedá a nakonec si to koupíme, ale přiznejme si, OPRAVDU TO VŠECHNO POTŘEBUJEME?

Procházím kolem billboardu, na kterém je šťastně vypadající žena a vedle je značka kosmetického obchodu a pod ním: ,,Krásná můžete být i vy!"
Máme to zpotřebí? Patlat na sebe různé chemické věci, které jsou ve většině případů testovány na zvířatech a stojí nás spousty peněz.
Dokazuje to jen, že všichni nosíme na obličejích masku, která jen ostatním ukazuje, jak jsme šťastní. A to není jen o kosmetice, ale myslím tím i přetvařování.

Přicházím k domu s poslední myšlenkou, že se to asi jen tak nezmění a že nás i nadále budou všichni oblbovat.


Paranoia?

18. dubna 2017 v 23:20 | Molly |  Díra



Teplá deka obíjmá mé tělo a dodává mi pocit bezpečí. Ten právě teď nejvíc potřebuji. Sedím doma v křesle a klepu se strachem. Bojím se. Opravdu jsem se zbláznila, jak si všichni myslí? Anebo je to pravda?
Vidím ho všude. Podívám se z okna, stojí mezi lidmi na náměstí. Jdu ven, je zamnou. Jedu v tramvaji, tam je taky. Neustále cítím jeho oči na mém těle. Jak mě probodávájí. I teď, když jsem doma zamčená na dva zámky a ještě jsou zajištěné řetízkem, mám pocit že je vedle mně. V práci se mi smějí, rodina mi nevěří a všichni opakují tu samou větu: ,,Nejsi přece už malá." Zavírám oči a vidím jeho tvář, kterou lemují ostré rysy, jeho rty jsou tenké jako linka, nos má široký a jeho tmavě hnědé oči jsou nekonečně hluboké. Oči zase otevírám a deku si přitahuji blíž k tělu. Podívám se na okno a závěsy jsou roztažené.
Vycházím směrem k oknu. Venku prší a začíná se stmívat. ,,Nedívej se ven, jen zatáhni závěsy!" Opakuji si pořád v hlavě, ale naděje, že tam nebude je větší. Musela jsem se podívat. Na náměstíčku jsem viděla jen pár deštníků, které procházeli. Nebyl tam. Zkontrolovala jsem si to ještě třikrát a opravdu tam nebyl. Oddechla jsem si. I přes to jsem zatáhla závěsy, vrátila se s klidnějším pocitem do křesla a začela se do knížky. Po několika minutách se rozdrnčel zvonek a já zase zpanikřila. ,,Kdo to může být? Je to on nebo jsem jen paranoidní?"

 


Should I stay or should I go

4. dubna 2017 v 13:16 | Molly |  Díra

Po několikáté mám otevřený blog, ale dneska je změna v tom, že opravdu píšu.
V jednu dobu jsem byla naprosto rozhodnutá, že už psát nebudu.
V druhou dobu jsem byla rozhodnutá, že bych chtěla něco napsat, jenže byl problém v tom, že jsem nevěděla co, tak jsem to opět zavřela a kašlala na to.
Pozměnila jsem pozadí a trochu mě to nakoplo. Přemýšlela jsem i o tom, že bych smazala nějaké články, ale myslím si, že je to součástí této díry v plotě a i když je to naprostá hovadina, tak by to tady mělo zůstat.
Chtěla bych psát. Hodně se toho ve mě změnilo, přestěhovala jsem se a na novém místě mám i trochu vyvětranou hlavu, tak proč si to nechávat jen pro sebe?
Za dobu, co jsem nepsala tady, psala jsem si deník a jsem za to neskutečně vděčná a zjistila jsem, že mě psaní baví. Sice ani nikdy nenapíšu knihu, ale když si budu psát svoje myšlenky jen tady, nikoho to nezabije (snad).
Tak mi prosím držte palce, ať mě tohle nadšení neopustí a hlavně, ať mám inspiraci.






Tulipány

16. února 2016 v 2:50 | Molly |  Díra


Posadím se na posteli a zjišťuji, kolik je hodin. Čas se blíží ke třetí hodině ráno a já přemýšlím, nad snem, který se mi zdál. Je pravda, že na něj poslední dobou myslím, ale proč se mi o něm zdálo?
Četla jsem na papíře povídku, která nesla název Dívka, která se schovávala za vlasy a k tomu jsem v ruce držela několik bílých tulipánů.
Zmáčknu vypínač na lampičce a pokoj ozáří světlo, které mě udeří do očí. Proč tulipány? Proč ta povídka?
Myšlenky mi běhají v hlavě a mně čím dál více zajímá, co by v té povídce bylo a jestli by jí vůbec napsal. Jestli by mu stála za napsání, když teď píše jednu knížku za druhou. Já mu to přeju, vážně ano. Ať si alespoň on plní své sny. Jen mě štve, že je najednou v mé hlavě.
Nechápu své sny a ani své chování. Za několik málo měsíců jsem se změnila, udělala jsem pár věcí, za které na sebe nejsem moc hrdá, ale hledám se. Pořád hledám tu opravdovou Molly. Tu dívku, která se schovává za vlasy, miluje pampelišky a vidí to všechno nádherné kolem sebe, tu dívku, která skáče od myšlenky k otázkám a teoriím..
Chci zpátky tu holku, která vidí svět krásný a jasný kolem sebe.
Místo toho se opíjí a myslí si, jak si užívá život. Přitom to je spíš potápění se do ještě větší hloubky.
Měla bych přestat dělat hlouposti a opravdu si promýšlet svá rozhodnutí. Čelit překážkám a neutíkat jako největší zbabělec. Je sice krásné, si to takto napsat, ale skutek utekl.
Chtěla bych si jít za sny, jako pan Kaffe. Taky bych si chtěla přečíst tu povídku ze snu.
Potřebuju se najít. Protože takhle je to sice hledání, ale očividně kopu na špatném místě, než bych měla a snažím se poskládat skládanku ze špatných dílků.
Vstávám a jdu si do mé skromné knihovničky pro jednu určitou knihu. Otevírám jí na straně 88 a pročítám si dvě strany několikrát.. Musím se znovu naučit, dívat se na svět srdcem, ne očima..


Zápas

20. ledna 2016 v 0:02 | Molly |  Díra



Nikdy bych nečekala, že mi bude chybět si jen tak sednout s čajem, knížkou a hudbou. A vážně už chci číst i něco jiného než o ekonomii a snažit se to nějak pochopit.
Už se hrozně těším, až si v pátek sednu s kamarádkama a přiťukneme si a já všechno hodím za hlavu a nebudu nic řešit. A těším se, až si otevřu knížku, uvařím si skvělý čaj a budu jen tak odpočívat bez výčitek, že bych se měla učit. A ze všeho nejvíc asi potřebuju buď někam vypadnout nebo najet na nějaký pravidelný režim a dát se do klidového režimu.
Snažila jsem se, opravdu jsem se snažila myslet optimisticky, nic tolik neřešit, ale dnes se z mých očí protrhla přehrada. Tolik slz se valilo z mých očí. Byla jsem sice zdeptaná, ale zvládla bych to, kdyby mi jeden muž ve škole nezačal promlouvat do duše. Nezná mě a přitom přesně věděl, kam má bodnout. Myslel to dobře, ale bodal a rýpal a nakonec vypíchl mojí největší chybu. Měla jsem na krajíčku, ale za žádnou cenu jsem se před ním nechtěla rozbrečet. Naštěstí mě to přepadlo pár minut od domu. Ale říkám si: To jsem sakra tak průhledná?
Snažila jsem se to vidět optimisticky, ale přidalo se jedno k druhému a už jsem se začala potápět. Potápím se, ale vidím několik rukou, které se mě snaží zachytit a vytáhnout nad hladinu.
A taky je tu jedna velká věc. Už jsem oficiálně zadaná. A v ten moment, kdy jsem se to dozvěděla, se Molly opět rozdělila na dvě. Jedna polovina začala panikařit, protože se klec zavřela a ptáček je v hrsti. Jenže ta druhá nadávala té první, že je blbá, protože je to vážně hodný mladý muž, což je v dnešní době zázrak.
Začal souboj uvnitř mě. Velký zápas a jsem hrozně zvědavá, jak to dopadne. Kdo nakonec vyhraje? Na koho vsadíte?
Molly jedna- chce být volná jako pták a vztah teď vidí jako velkou komplikaci do budoucích cestovacích plánů.
Molly dvě- vidí to jako skvělou příležitost, protože kdy jindy se jí naskytne příležitost potkat tak hodného chlapa.
A myšlenka na kombinaci obou dvou nepřipadá v úvahu, protože (jak mi dnes ve škole bylo řečeno) jsem moc hodná.

To rozhodování mě jednou přivede k šílenství.

Koupelová nálada

17. ledna 2016 v 11:49 | Molly |  Díra

Napouštím si vanu. Zvuk tekoucí vody mě uklidňuje. Sedím na studené zemi a představuji si, že jsem někde uprostřed pralesa u vodopádu. Soustředím se jen na jeden zvuk. Daleko ve fantazii. Je to úžasný pocit. Jenže jakmile otevřu oči, ocitám se zase v té kruté realitě, ve které nevím kdo jsem. S tím bych se ještě nějak smířila, ale když nevím, co bych chtěla v životě dělat, to už je horší.
Vana už je skoro plná, tak pomalu vstupuji do horké vody a cítím jak mi brní nohy.
Bylo mi skvěle, byla jsem více flegmatická a optimistická, ale potom jsem začala opět moc přemýšlet. Nad životem, nad sebou, nad klukama, nad školou..
Chtěla bych tlačítko na vypnutí mozku, protože tohle je nesnesitelné. Nechápu, jak jsem to dřív mohla snášet a zvládat v pohodě.
Když jsem byla u Černokněžníka, řekl mi větu, která mi utkvěla v paměti: ,,Dělej všechno pro to, aby jsi byla ještě více veselá."
Tadáá..
Snažím se, opravdu se snažím být veselá a šťastná, ale občas to opravdu nejde. Například včera jsem měla výpadek.
Byl to skvělý večer s Holoubkem v kině, jenže potom mi přišla zpráva od Klokana. Proč mě sakra informuje o tom, že je na psychiatrii, když si stejně nenechal pomoct. Tolik lidí okolo něj se snažilo, ale on nechtěl a potom se sebere, zmizí a pak vám pošle zprávu, že je na psychiatrii. Jako vážně? Jako opravdu?
Moje nálada klesla o tisíc stupňů. Ale naštěstí to Holoubek všechno zachránil, chytl mě za ruku a vytáhl zase nad hladinu.
Ležím ponořená ve vaně a slyším v hlavně jednu otázku za druhou, které doplňují pochybnosti. Bude to vztah? Mám energii ten vztah vůbec budovat?
Voda je už studená. Je mi zima. Čas utíká hrozně rychle. Chtěla bych být zpátky na základní škole a řešit jen písemky ze přírodopisu. Nebo se sebrat a jet někam daleko, někam pryč..

Bum, bem, bác

31. prosince 2015 v 22:08 | Molly |  Díra

Konec roku, jak epické. Skoro všichni rekapitulují svůj rok na sociálních sítích a aby se neřeklo, tak každý všem přeje všechno nejlepší do dalšího roku, ale kdo to doopravdy myslí vážně?
Poslední den v roce 2015. Každý pije, oslavuje, plánuje si předsevzetí, které stejně nikdo nevyplní. Dobře, možná pár jedinců. Plánovat nový začátek? K čemu, když zítra bude jen den jako každý druhý, jen se většina lidí probudí s kocovinou. A já tady sedím, piju víno a utápím se ve vzpomínkách, které kupodivu jsou lepší než horší.
Lepší ukončení tohoto dlouhého roku jsem si ani představit nemohla. S báječnou kamarádkou na tři dny v Praze, kde jsme převážně nakupovaly, pak jsem se viděla naposledy s celou partou misionářů, protože jedna už odletěla domů do USA a dva kluci jsou už v jiném městě.
A po výletu v Praze jsem odletěla za sestrou do Švýcarska. Letěla jsem pidi letadélkem, kde jsem cítila každý otřes a opravdu jsem se bála, ale piloti byli skvělí a přistáli jsme hladce.
No a po třech kilometrech na letišti z letadla ke kufrům, jsem se konečně viděla se setrou.
No a po dvou dnech u ní doma se jelo do hor, kde jsem se poznala s jedním klukem. Takže kromě snowboardu jsem si užívala i jinak. Sice jsem vždy byla přesvědčená, že to nikdy neudělám, ale ano, vyspala jsem se s ním a dokonce dvakrát a byl to nejlepší výkon, který jsem kdy zažila. A ano, vím, že jsem asi byla jedna z mnoha, vím, že to nic víc neznamenalo a je pro mě těžké se s tím smířit, protože nejen že je to krasavec, ale je to prostě můj vysněný princ na bílem koni. Ale smířím se s tím! Musím a víte co? Vůbec toho nelituju! Udělala jsem to, s cizím klukem a byla to paráda!
Nejlepší prázdniny a štve mě, že to končí. Proč musí všechno končit?
Jsem zvědavá, co mě čeká v dalším roce. Zajímá mě, jak se má budoucnost najednou stane minulostí a ani nemrknu. Čekají mě dvacáté narozeniny a vůbec se na to necítím. Pokud nedám jeden předmět ve škole, tak se mi změní asi hodně. Změny, očekávání, doufání v lepší zítřky a stejně to bude jako na horské dráze, jednou nahoře a jednou dole. Mám sto chutí se zabalit do deky od slečny Benz a vykašlat se na půlnoc, vždyť jinde na světě už třeba mají rok 2016. A my o pulnoci odpálíme petardy, zakřičíme si: ,,Happy NEW YEAR!" a půjdeme spát. A o několik hodin později to budou křičet zase na druhé půlce planety. A co kdyby se planeta právě teď zastavila? Čas na hodinkách by tikal dál, ale u nás by zůstala tma už navždy.
Čas. Je to jen obyčejná jednotka, podle které se musíme řídit. ,,Kolik je hodin?"
,,V kolik se sejdeme?"
,,V kolik hodin to začíná?"
Pořád jen někam spěcháme, jsme nervózní, když nestíháme anebo naopak, když musíme čekat.
Ale myslete pozitivně, doufejte, přejte si a buďte šťastní.

Na chvíli se zastavit..

21. listopadu 2015 v 16:40 | Molly |  Díra

Snad většina lidí slyšela o příběhu kouzelníka Harryho Pottera a asi hodně z fanoušků přemýšlelo, jaké by to bylo, kdyby dostali dopis z Bradavic. Já patřím do skupiny, kteří doufají pořád. Nesčetněkrát jsem si řekla: ,,Se na to vykašlu, sbalím si svých pět švestek a odstěhuju se do Bradavic."
Jenže tohle je pouze a jen metafora. Spíš bych si měla říct: ,,Kašlu na to, budu dělat něco úplně jiného." Bohužel, ta druhá věta už mě nutí k činu více než ta první. Změň své myšlenky, změníš svůj život. Myšlenky pomalu ale jistě měním, ale život se změnil ještě rychleji, než jsem čekala.

V klíně mi ležela zajímavá kniha. Jenže co odstavec, to otázka, ale bez odpovědi. Už jsem to nevydržela a knížku odhodila (teď se asi všichni knihomilové zděsí, protože s knížkama se nehází, ale můžu vás uklidnit, že se knize nic nestalo).
Přitáhla jsem si nohy k tělu a dopadla na mě deprese. Nic, co bych nezvládla, přece jen je to má stará kamarádka.
V hlavě se mi promítaly otázky jako na filmovém plátně. Kdo jsem? Co po mě život chce? Existuje Bůh? Kdyby jo, tak proč nechá umírat tolik lidí? Proč nechá nevinné lidi trpět, když je to přece milující nebeský otec? Proč to prostě nezastaví a nenechá všechny žít spokojeným životem? Proč? Proč tu jsem? Z jakého důvodu? Co v životě chci? Mít děti? Co je v životě nejdůležitější?
Deprese na mě dolehla v plném rozsahu a já nešla dva dny do školy. Prostě jsem zůstala doma. Spolužačkám jsem se vymluvila, že jsem nemocná a přitom jsem jen seděla doma na zadku a kdybych nemusela chodit venčit psa, tak ani nevím, jaké je venku počasí. A vždy, když mám depku, uvědomuji si krásu kolem sebe. Byla noc a já seděla zabalená v dece na okně a byla zaujatá tím vším venku.
Život bez kouzel. Co je to za nesmysl? Vždyť přece kolem nás je tolik kouzel, jen si to nikdo neuvědomuje, když musí chodit do školy nebo práce, zaobírá se vším různým a přitom, kdybychom se na pár minut či vteřin všichni zastavili a rozhlédli se kolem sebe.. Jak by se život změnil, kdybychom se každý den podívali na nebe?
Taky to, že máme kouzelné krabičky, přes které můžeme komunikovat s lidmi, kteří jsou na druhé straně světa. Sice se nemůžeme přenášet letaxem a létat na koštěti, ale za to máme spoustu jiných věcí a ani si to neuvědomujeme.
Tolik vynálezů co mám jen v pokoji. Žárovku, tiskárnu, knihy, notebook, mobil.. Ale dokonce i postel? No není fajn, že nemusíme spát na zemi..? A kolik myšlenek je jen v mém pokoji. Myšlenka je taky sama o sobě kouzlo. Jak to, že se slyšíme uvnitř hlavy, když uši máme na hlavě?
Ještě pořád je život bez kouzel?

Probdělá noc

19. listopadu 2015 v 3:33 | Molly |  Díra
Marně pátrám po nějaké známé tváři, ale kolem mě prochází spoustu neznámých lidí. Chvějí se mi ruce a já začínám panikařit. Spoustu lidí vchází do budovy. Ještě chvíli se držím, ale když v dáli vidím Bí, sesunu se k zemi a rozbrečím se. Přiběhne ke mě a hned se ptá: ,,Molly, co ti je? Proč brečíš?"
Nedokážu se sebe vydat nic jiného než fňuk. Obličej si schovávám do dlaní, které mám celé mokré od slz. Vnímám, jak se kolem mě shromáždilo více lidí. Cítím na sobě jejich pohledy. ,,No tak, co se děje?"
Chvíli se snažím uklidnit a pak zvednu hlavu. ,,Já nevím, jestli to opravdu chci, nejsem si jistá," vypravím ze sebe a místo uvolnění cítím ještě větší úzkost.
,,Jak to, že to nevíš?" ptá se mě jeden v davu okolo mě.
,,No tak nevidíš, že se zhroutila? Nechej jí být," natáhne se ke mě ruka a chce mě zvednout...

Probudím se, žaludek mám v křeči a nemůžu dýchat. Posadím se na posteli a přemýšlím, co to bylo za divný sen a když mi dojde, o co se jednalo, rozbrečím se. Proč mám obavy? Proč se toho tak bojím?

Další noc pro jistotu nespím vůbec. Teda, ne tak úplně pro jistotu. Chtěla jsem jít spát, ale asi tři a půl hodiny jsem se převalovala z jedné strany na druhou a nemohla jsem usnout, jelikož moje myšlenky byly hlasitější než obvykle.
Křest, církev, test z ekonomie, Generál a Klokan.
Jo, pan Generál mi po asi třech měsících napsal. Přestali jsme se bavit kvůli blbosti. Aspoň to tak tvrdí. Já jsem byla ráda, protože sice trávení času s ním bylo fajn, jenže mě dohánělo k šílenství to, že jsem nevěděla na čem jsem a nikam to nevedlo, jen jsme byli kamarádi, kteří se vždy na rozloučenou políbili.
A on se mi teď po třech měsících ozve a vypisuje mi, jak mu je to líto, jak mu chybí psaní si se mnou a moje filosofování. ,,No, díky Generále! Co teď mám s tebou dělat?"
Nechci ho vidět, protože neumím říct ne a teď prostě trávím hodně času s Klokanem (jestli to teď čteš, tak moc dobře víš, že by jsi neměl).
A já prostě neumím řešit více věcí najednou. Pak to tak dopadá, že nespím a přemýšlím o tom, že zase nepůjdu do školy, abych se vyspala. Neumím zvládat stres, potřebovala bych nějaký jednoduchý manuál, jak nechytat paniku při vypjatějších situacích.
Test, křest, Generál, Klokan, Černokněžník.. točí se to v mojí hlavě jako kolotoč.
Přečetla jsem si pár článků, které souvisí s Generálem a nejradši bych si nafackovala. ,,Dej od něj ruce pryč, teď se starej hezky o Klokana." Prostě se za žádnou cenu nesmím s Generálem potkat. Nechci!
Ještě že se mi neozval pan Kaffe, to bych nezvládla už vůbec.
Mám sto chutí se zahrabat někam moc hluboko a nevylézt hodně dlouho. Opravdu hodně dlouho.

Čas říct s Bohem a sbohem

1. listopadu 2015 v 19:31 | Molly |  Díra


Jak už to občas bývá, je pátek večer a já si vysedávám s jedním mladíkem v hospodě na pivu. On do sebe lije jedno za druhým a čím více jich v sobě má, tím více si stěžuje, jak má zkažený život. Myšlenky mi létají v hlavě a to co on vypustí z úst mi jde jedním uchem tam a druhým ven. Není to slušné, ale vždycky jen přikývnu nebo řeknu: ,,Tak to teda.."
Proč musím sedět zrovna tady a teď s tím naprostým volem a co vlastně ode mě čeká? Že ho budu litovat? Dost lituju sebe samu a na ostatní už nezbývá. Stěžujeme si, jak máme zkažený život, jak to všechno stojí za houby a koukáme na ostatní, jak se mají mnohem lépe. Proč se musíme litovat a závidět ostatním? Místo toho, abychom hnuli zadnicí, tak ze sebe děláme chudinky. Moje myšlenky mě dost štvou, tak se radši napiju piva a přikývnu, aby si myslel, že ho poslouchám, ale potom z něj vypadne: ,,Můžu se tě na něco zeptat?"

Sama sobě

22. října 2015 v 20:19 | Molly |  Díra


1. Už by jsi vážně mohla napsat článek!
2. No jo, ale já se snažím.
1. Pořád se jen snažíš a nikdy nic nedotáhneš do konce, když nemusíš.
2. >grimasa< Však mě znáš.
1. Začni už sakra něco smyslupného psát.
2. Ale já nevím co.
1. Tisíc myšlenek v hlavě a žádná nejde sepsat, že?
2. Teď nemám tisíc myšlenek, ale jen jednu, kterou se snažím zahnat.
1. Ale nejde to.
2. No jo, bohužel. Třeba až... sejde z očí, sejde z mysli.
1. I tak na něj budeš myslet.
2. Změnil mi hrozně moc myšlenek.
1. To je tak, když potkáš někoho dokonáleho, to se pak můžeš jít třískat kladívkem do hlavy.
2. Jen to kladívko najít.
1. Změň své myšlenky, změníš svůj život.
2. Skdůůůůůš!
1. On ty myšlenky změnil.
2. Otázky jsou pořád stejné, ale tentokrát si je dokážu nějakým způsobem odůvodnit.
1. Malý filosof a začne věřit v Boha.
2. Ouč.
1. Nech si ty citoslovce!
2. Proč?
1. Protože stará Molly tohle nikdy nedělala.
2. Ale nová Molly ano.
1. Nová Molly je divná.
2. Jiná se rovná divná?
1. Ano!
2. Ne!
1. Tohle je ten nejstupidnější článek na světě.
2. S tím souhlasím.
1. Aspoň na něčem se shodneme.


Fraciton

2. července 2015 v 23:06 | Molly |  Díra

Sedím v hlubokém křesle se skleničkou červeného vína. Všude okolo mně je tma, jen malý plamínek svíčky se snaží ozářit celý pokoj. Pohrávám si s prsty. Kroužím po okraji skla a cítím tu hebkou dokonalost. Co je vlastně dokonalost?
Ticho. Jen obrovská hromada myšlenek v mé hlavě. Čím víc vína do sebe nalévám, tím víc se cítím uvolněná. Necítím žádný stres, napětí či nervozitu. Po dlouhé době..
Už to není co to bývalo. Minulost. Jak si můžeme být jistí, že se to doopravdy stalo? Bylo to skutečné? Co když jsou to jen sny? Opravdu existujeme? Co jsme vůbec zač?
Cítím se sama. Je to zvláštní, protože je na této planetě tolik lidí. Jen tady den po dni žiju s myšlenkou, že jsem jen průměrný člověk, který byl několikrát na rozcestí a řídil se mozkem místo srdcem. S největší pravděpodobností to dělám opět, protože moje srdce je na mě asi naštvané, tak mlčí.
Dolévám si z lahve do sklenice. Sleduju v šeru červený proud, který se zbavil tvaru láhve a nabírá nový tvar. Je to pozoruhodné. Celý svět je zvláštní. Příroda kolem nás. Všechny vynálezy. A to vše jen díky fantazii. Ta moje mě nejspíše už opustila. Už venku nechodím s hlavou v oblacích. Spíš jí tahám na provázku za sebou, protože tolik bordelu, který mám v hlavě se přece nemůže nabrat nikde jinde.
Proč nemám chytrý mozek a nešla jsem studovat třeba astrofyziku? Protože můj život je odsouzen k tomu žít tento život, klást si pořád dokola otázky na které nejspíš nikdy nenajdu odpověď nebo najdu, ale stejně jí nepochopím a budu doufat, že to všechno bude lepší.
Proč se pořád ptám, co je to svět, co je to vesmír a jak to vlastně všechno mohlo vzniknout? Jak to může vlastně být a co je to vlastně bytí? Je to existence v prostoru a času... a tak můžu pokračovat a stejně dojdu k názoru, že pravda jen jen to, čemu uvěříme.


Chci zapomenout

20. června 2015 v 16:47 | Molly |  Díra



Kdy to všechno skončí? Kdy skončí to nekonečné přemýšlení, hloubání a představování, jaké by to asi bylo, kdyby..
Je to pořád dokola. Přehrávání minulosti v mé hlavě. Od někoho jsem se už dokázala odprostit, ale od někoho ještě pořád ne. Vrací se to. Pořád. Nemůžu se na nic soustředit. Chce se mi brečet. Co mi je? Proč prostě nedokážu zapomenout. Chtěla bych si s pár lidmi promluvit a omluvit se jim, i když vlastně u některých nevím, za co. Prostě mám tu potřebu říct: ,,Omlouvám se, je mi to líto, měj se v životě co nejlépe." A prostě odejít a už nic neřešit. Nechat to být, žít si svůj život. Ne, to bych nebyla já, že. Jaké by to bylo, kdybych se více zajímala a nebyla tak sobecká? Jaké by to bylo, kdyby víc poslouchal a víc se mnou mluvit? Jaké by to bylo, kdybych byla jiná? Jaké by to bylo, kdybych neudělala takovou chybu? Byla to vůbec chyba? Jaké by to bylo, kdybych nebyla tenkrát patnáctiletá blbka?
Jo, pan R. by mě teď nejradši nakopal, abych neměla takový bordel v hlavě. Jak řekl: ,,Moc otazníků."
Jenže kdyby věděl. Kdyby věděli všichni.
Vím, že se užírám naprostýma zbytečnostma, ale nějak se jich nedokážu zbavit. Od pár osob jsem dokázala odejít, ale to jen díky tomu, že mi ublížili, ale co ti, kteří mi v podstatě nic neudělali. Proč se tím musím pořád zaobírat? Proč existuje internet? Proč jsem sakra zjistila, že má deprese? Jsem tak blbá! Chtěla bych mu pomoct, zjistit, jak se doopravdy má.
Měla bych se na všechno vykašlat, jenže to hrozně bolí. Jak můžu žít, když se pořád vracím do minulosti. Takový lehký výpadek paměti by mi vážně nevadil, ale musela bych zapomenout jen to, co bych zapomenout chtěla.
Měla bych začít nějakým způsobem žít. Ale jak začít? Začít nebo skončit?


Kam dál