Říjen 2012

Víš co se stane na konci?

25. října 2012 v 23:48 | Molly |  Povídky


Jana ležela na podlaze veřejných záchodků. Všude byla špína. Ale Jana si toho nikdy nevšimla a to tady chodí už rok. jenže až teď, když ležela na té špíně se zapíchnutou jehlou v ruce, začalo jí to všechno docházet. Její hlas jí v hlavě začal říkat: ,,Vidíš tu všechnu špínu? Ano, patříš k ní Jano. Ty jsi taky špína. Vypadáš hrozně, jsi šíleně vychrtlá, na hlavě máš místo vlasů hnízdo, pleť se ti zhoršila a to jsi byla nejhezčí holka ve třídě. Ale spadla jsi až na úplné dno. Nemáš žádné kamarády, na školu ses vykašlala a tvoje máma, co dře, aby vydělala na byt a abys měla co jíst a do čeho se oblékat a ty jí to kradeš a kupuješ si za to drogy. Je na tebe hodná a ty jí to takhle vracíš. Ale teď se to obrátilo proti tobě. Teď tady ležíš na špinavé zemi veřejných záchodků a umíráš. Umřeš, tak ja ti to patří!"
Jana s výčitkami nehybně ležela a začala přemýšlet, jestli vážně umírá. A jaké to je po smrti? Uvidí bílé světlo? Proč to utíká tak pomalu? Necítí žádnou bolest. Začala vzpomínat, jak ještě před hodinou měla velký absťák a okamžitě si musela něco sehnat a píchnout, jak před rokem žila bezstarostný život a bavila se se svými přáteli, jak byla malá a s mámou zažívaly skvělé chvíle, jak se učila jezdit na kole a jak poprvé šla do školy.. na to všechno vzpomínala a uvědomovala si, že nechce umřít. Zavřela oči, aby se nemusela koukat na to hrozné místo. Sama sobě začala slibovat, že kdyby dostala druhou šanci, tak se napraví. Nebude už brát drogy, bude pomáhat mámě a začně znovu chodit do školy. A ve chvíli, kdy přestala doufat v jakoukoliv naději, uslyšela nějaké dva hlasy. Snažila se ze sebe vydat aspoň hlásek, aby jí přišli na pomoc, ale nezmohla se vůbec na nic. Ani nářek, ani slovíčko: ,Pomoc.' Snažila se zvednout alespoň ruku a ťuknout do dveří, ale nemohla ničím hýbat. Ztrácela druhou naději. Už nedoufala, že zase obejme svoji mámu a podívá se na svět. Ale uslyšela křik. Chtěla se podívat, ale už ani oči neotevřela. Jen poslouchala, co se kolem ní děje. Jen tohle už dokázala.
,,Tomáši, ona ještě žijě! Musíme jí pomoc!"
,,Volám sanitku, vydrž maličká. Už bude dobře." Ta slova jí hřály u srdce. Ani se nemohla podívat na obličeje svých zachránců, ale v hloubi duše, kde ještě vnímala se radovala, protože má možnost, že dostane druhou šanci.


Jana leží na nemocniční posteli a kouká do stropu. Je šťastná, že může znovu žít. ,,Už nikdy nepodlehnu drogám," opakovala si pořád dokola.
,,Hele, Jano. Vážně jsi málem umřela?" Ptala se jí holka na vedlejší posteli.
,,Ano, už jsi se mě ptala snad desetkrát."
,,A víš co se stane na konci?" Zajímala se dívčina.
,,Začneš vzpomínat na začátek."

Psáno životem

24. října 2012 v 13:08 | Molly |  Povídky


Gabriela už netrpělivě spěchala domů, aby mohla sednout ke svému notýsku a prupisce. Těšila se, až pohnne se svým příběhěm. Nenáviděla ten obyčejný život. Milovala různé vraždy, katastrofy a tak vypadaly i její příběhy. Dnes si z ní dělala jedna spolužačka legraci a urážela jí. Gabriela se těšila, že napíše povídku speciálně o ní. Sedla si ke stolu, otevřela blok a začala psát. Vyžívala se v morbidní vraždě v parku ve městě. Když se Gábina uklidnila, lehla si na postel, pustila si svůj oblíbený rock a začala si házet s míčkem o strop. ,,To by byla sranda, kdyby se ty mé povídky vyplnily," zasmála se, ale ani by jí ve snu nenapadlo, že další ráno se ve škole Martina neukáže a ve večerních televizních novinách uslyší takovou zdrcující zprávu. ,,Sedmnáctiletá Martina z Olomouce byla zavražděna. Byla nalezena v pět hodin ráno v parku u vysoké školy. Zatím nevíme, co se stalo, ale policie nám řekne více.."
Gabriele se udělalo špatně a musela televizi okamžitě vypnout.
,,Co je?" Zeptal se táta. ,,Zapni to."
,,Není mi dobře, jdu si lehnout," hodila ovladač na stůl a utekla do pokoje. Plácla sebou na postel a sama sebe ujišťovala: ,,To není pravda, je to jen shoda náhod."
Jenže shoda náhod to nebyla. Tak jak si přála, tak se splnilo.
,,Zkusím napsat ještě něco dalšího," napadlo jí. Doufala, že ať napíše cokoliv, nic z toho se nestane.
Ve škole všichni drželi smutek až na Gabču. Ta si to vyčítala, že je to její vina. Že za to může ona.
Večer už nedočkavě čekala na zprávy. Hned jak začaly, byla tam zpráva o velkém výbuchu v továrvě. Zase se to shodovalo s Gábiným příběhem. Do úplného detailu.
,,Né to je blbost!" Omylem pronesla nahlas.
,,Proč by to měla být blbost?" Zeptala se jí máma.
,,Ale nic," odešla do pokoje a zase nad tím přemýšlela. ,,Vždyť mi to sedělo i s počtem mrtvých a zraněných."
Gabriela to zkoušela týden. Celých sedm dní jí to vycházelo do úplného detailu. Když jí to konečně došlo, řekla si, že toho může využít. Jenže nevěděla, jestli jí to půjde, když bude chtít napsat něco dobrého. Jenže ona nic takového nikdy v životě nenapsala.
,,Já vlastně můžu ovládat svět," došlo jí.
Notásek s prupiskou už nosila stále s sebou a používala ho pořád. Seděla venku v parku a mezitím, co čekala, až příjde její nový kluk, kterého si "napsala," si řekla, že si zpestří chvilku. Vytáhla notýsek a když napsala první slovo, objevil se před ní starý muž v dlouhém černém kabátě s kloboukem na hlavě. Jakmile ho Gábina zahlédla, vylekala se.
,,Tohle si vezmu. Nepochopila si využití notýsku a za všechny životy, zaplatíš svým vlastním životem," vzal si notýsek a zmizel. Otočil se a odešel. Gábina tam seděla v nepochopení jako hrpmádka neštěstí.

Za rok jí zjistili, že má rakovinu, která je nevyléčitelná. Nakonec zemřela přesně v den, kdy umřela její první oběť.


Dokonalá postava, lepší život?

16. října 2012 v 21:12 | Molly |  Díra



Koukala jsem po netu a bylo tam plno diskusí ohledně tohoto téma. Jenže jaký je můj názor?
Je blbost se trápit kvůli své postavy. Jenže taky je to otázka každého jedince. Každá žena se chce líbit sama sobě, jinak má špatné svědomí a chce s tím něco udělat. Každá žena má být spokojená s tím co má a vždycky si má říct, že to může být tisíckrát horší, jenže co má dělat, když skoro v každém časopise hned na titulní straně je nějaká modelka, která má míry 90-60-90 a pak se na sebe podívá a začne mít deprese, začne si říkat, jak má velké stehna, povislé břicho a tlustý zadek a malé prsa. Slečny, dámy, ženy... JE TO BLBOST! Jo, jasně, ti co mě znají, tak ví, že já jsem taky nespokojená se svojí postavou. Ale držet nějaké drastické diety, nejíst a dopadnout jako anorektička? Né, to nedělejte nikdo. Viděla jsem jeden dokument a jedna slečna litovala toho, že přestala jíst a dopadla tak jak dopadla..
Dnes jsem četla článek v jednom nejmenovaném časopise a byl tam článek o krabičkové dietě.
Chcete zhubnout? Chce to odhodlání, podporu a dostatek financí.
Ale i tak, i když zhubnete a teď stojíte před zrdcadlem a koukáte na sebe. Nové břicho, nové nohy, nový zadek, možná i nový účes, ale co prsa? ,,Co bych za to dala, kdybych měla aspoň o číslo větší.." zazní v hlavě. Jít pod kudlu? Pokud máte peníze, jak je libo, ale ty bolesti potom.
Nevím, kdo začal s větou: ,,Štíhlá = krásná," ale jsou i kluci/muži, kterým se výhradně líbí ženy, které jsou trošičku oplácanější a můžou je za co chytit.
Ale asi si položíte otázku: ,,Kde takového chlapa najdu?"
Je to težké, ale stačí trošičku rozhodit sítě a lovit. To já si toho svého taky musela najít sama. Než by se k tomu dokopals sám, tak se zboří svět. Už jsme spolu pět měsíců a i když mi říká, že mám pěkný zadeček, tak mu odpovím: ,,To není pravda," protože když já sama s ním nejsem spokojená, tak tomu přece nebudu věřit.
Když koukám na holky, co chodí u nás po škole, tak vidím štíhlé, krásné holky s pěknýma prsama, ale i holky, které jsou trošku při těle. A co? Holky, co jsou trošku při těle, tak nejsou single tak jako všechny štíhlé. Záleží na jednotlivcích a každý má svůj názor a tohle je ten můj. A poslední věta na závěr: Každý je něčím krásný a záleží na tom, jak to umíte předvést :)