Leden 2014

Primitivní lidé

13. ledna 2014 v 22:09 | Molly |  Díra



,,Jsme jako krysy v kolotoči, co se tady honí od výplaty k výplatě a nic z toho. Buď se zařadíš do kolotoče nebo si najdeš svou jinou cestu." Tohle pronesl jeden muž, se kterým jsem ještě neměla větší šanci debatovat, ale tohle opravdu stojí za to. Stojí to za to, zase nad něčím přemýšlet a jestli tohle budeš číst (já vím, že jo, že odložíš tu knížku a přečteš si to), tak ti moc děkuji!
A jde se do přemýšlení. Jsme opravdu jen primitivní lidé? Já nechci být primitiv, který půjde do davu, aniž bych věděla, proč jdu a kam jdu. Jenže to nevím ani v tohle světě.
V historii se lidé báli lidí, kteří vybočovali z řady a tvrdili něco jiného. A to, že mi v dnešní době řekne pracující muž ve věku třiceti let že mé otázky a teorie nad kterými přemýšlím skoro denně, jsou jen hlouposti a že bych se spíše měla učit, abych měla dobrou práci... To je snad životní priorita, mít práci? V dnešní době asi ano, ale proč? Protože lidé jsou chamtiví a já to napíšu jako nějakou pohádku.. Jednou si jeden muž řekl: ,,Musím být lepší než ostatní, nejchytřejší a nejbohatší!" A ten muž se stal králem. Nejchytřejší nikdy nemohl být, ale jeho poddaní se ho báli, tak ho podporovali. Nikdo se neodvážil mu pravdu vyvrátit. Jenže jednoho dne z toho velkého davu vystoupil jiný muž a řekl, že Král říká samé hlouposti. Král se vylekal, protože pochopil, že lhal, jeho poddaní to zjistí a on už pak nebude považován za nejchytřejšího a nejmocnějšího. Král zakřičel: ,,Popravit!"
A tak je to teoreticky do dnes. Lidé slepě věří ještě větším primitivům, než byl ,,král" a tím se stávají ještě větší primitivové. Chodí do práce ,,šlapat kolečka pořád dokola," jen proto, aby mohli platit daně a další věci. A když někdo vystoupí z ,,řady," tak mu někdo nepřímo řekne: ,,Zalez zpátky do řady, protože tvé názory jsou k životu nepotřebné!"
Chcete být taky primitiv?
Žít pořád jen dokola v kolotoči?

kdo jsme?

12. ledna 2014 v 0:29 | Molly |  Díra


Kdo jsem? Kdo jsme my? To je otázka, která mi pořád létá v hlavě. Existujeme vůbec? Nebo jsme je pouhé loutky a někdo nás ovládá? Nebo jsme postavy z nějaké knížky. Je to možné? Co vůbec víme o tom, kdo jsme? A kde jsme se tu vzali? A proč žijeme?
Zase tisíce otazníků, ale žádná odpověď. Jen samé domněnky. Jen samé představy.
Přála bych si, zjistit na tohle odpověď.
Co když si s námi někdo jen hraje? A kdo by byl ten někdo?
Kdo jsem já? Jsem člověk. Jsem člověk, který má jméno a dělá různé věci, ale proč? Jsme loutky nebo děláme svobodná rozhodnutí? Vždyť ani nepřemýšlíme o tom, že chodíme. Všimli jste si někdy, že prostě a jednoduše dáváme jednu nohu před sebe a pořád tak dokola? Proč třeba nechodíme pozadu? A kdyby začal někdo chodit pozadu, tak by si ostatní lidi mysleli, že je to blázen. Cokoli vybočuje z ,,normálu" je ,,nenormální," jenže co znamená být normální? Aby všichni dělali stejné věci, aby se oblékali podobně atd..? Jenže to pak není naše svobodné rozhodnutí..
Jdete do obchodu, aby jste si koupili nové tričko. Vidíte dvě trička vedle sebe. Na jednom je nějaký potisk. Dejme tomu třeba tam bude mít napsané: Miluji petržel. A na druhém budou jen nějaké puntíky či proužky nebo cokoliv jiného. Které tričko by jste si vybrali? Když si vezmete tričko s petrželí, jak se asi na to budou lidé tvářit, až pojedete třeba v tramvaji? Proč nás tak zajímá názor ostatních? Když nám někdo řekne, že nám to sluší, tak se nám zvedne sebevědomí, ale další den na to zapomeneme, ale když nám někdo řekne, že v tech džínách máme velký zadek a přitom nám osobně to v obchodě tak nepřipadalo, tak si to pamatujeme hodně dlouho..
Tak sakra kdo jsme? Opravdu jsme tak svobodní, jak si myslíme? Kdybychom byli, tak si děláme každou minutu svého života cokoliv chceme, aniž by nám záleželo na tom, co si o nás kdokoliv myslí.
A proč to tak je?


Déjà vu

11. ledna 2014 v 2:47 | Molly |  Díra



Taky máte někdy ten pocit, kdy už jste něco zažili a ono se to opakuje? Abych upřesnila, pro ty co neví, co je to Déjà vu. Na wikipedii se píše: označuje v psychologii jev, kdy má člověk z ničeho nic intenzivní pocit něčeho už dříve prožitého, viděného nebo slyšeného.
Právě teď prožívám něco, co už jsem zažívala dříve. Jako by se to opakovalo.. Né děj, ale mé pocity. Zase je to úplně to samé. Místo činů se všechno koná jen v mé fantazii a pak jsem špatná z toho, že sen není realitou.

I'm lost

10. ledna 2014 v 18:00 | Molly |  Díra


Jsem ztracená. Cítím se jako prázdná schránka s tísíce myšlenkama, ale jako by moje duše seděla někdě v rohu a břečela.
Chodím po světě, ale pořád jen tou samou cestou. Tam a zpátky. Po těch samých kolejích. Pořád dělám to samé. Potřebovala bych vybočit z té cesty a vypustit svoji duši na svobodu. Aby se projevila a né se pořád přetvařovat a říkat všem: ,,Je mi fajn," nebo: ,,Mám se dobře." Nahodím úsměv a všichni mi věří, že mi opravdu nic není. I kdybych někomu řekla, co mi je, tak co mi pomůžou? Ještě to někomu vykecají. Co je tohle za svět? Proč žijeme? Jak jsme vznikli? A proč? Tisíce otázek, ale ani jedna odpověď. Jsem ztracená ve svých myšlenkách, ve svých pocitech, ve svých snech.
Proč? Proč? Proč?
Velice zákeřná otázka. Jenže proč vlastně vůbec žijeme? Abychom něco dokázali? A kolik lidí něco dokázalo a kolik ne? Jak si můžeme být jistí, že zrovna my něco dokážeme?
Sókratés řekl: ,,Vím, že nic nevím." A teoreticky je to veliká pravda, protože podle mého názoru je chytrý člověk jen pouhým mozkem, ale nikdo neví všechno, ale jestli někoho takového znáte, ráda bych se ho zeptala na pár věcí. Myslím si, že asi nikdy nenajdu odpovědi na své otázky.
Jednou mi dítě položilo otázku: ,,Co je to nebe?"
A co já na to? Přemýšlela jsem, co mu mám na to odpovědět. Kdyby se zeptal, co je to mrak, tak mu vysvětlím, z čeho se skládá a k čemu mraky jsou, ale NEBE? Zase jsem byla úplně ztacená. A pak jsem přemýšlela o nevědomosti. Být dítětem musí být zvlášťní. Chtěla bych si pamatovat všechno od mého narození. Nevědět, co je to mravenec, pes, lampa....
A pořád se ptát: ,,Co to je?"
Teď se ptám taky, ale nikdo mi neumí odpovědět.

I believe in music

10. ledna 2014 v 14:00 | Molly |  Díra



Slova jsou kroky v životě a melodie je tlukot srdce. Hudba mě dokáže rozbrečet, ale i nakopnout do nového dne. I když si myslím, že už to horší být nemůže, dám si sluchátka do uší, písničky pustím na plno a na problémy aspoň trochu zapomenu. Hudba pro mě znamená smysl života, naděje na sny, můj život, můj pláč, mé slzy, můj úsměv, mé myšlenky..
Stačí jeden song.. život potom vypadá úplně jinak.


Ani nemrkneš

9. ledna 2014 v 22:50 | Molly |  Povídky



Jehla se mi zarývá pod kůži. Cítím každičký tah. Rozhodla jsem se a už to nemůžu vrátit zpátky. Tak jako nemůžu vrátit minulost. Ležím na lehátku v tatérském studiu, tísíce myšlenek mi probíhá hlavou a mé tělo se stává plátnem umělce. Každý jedinec žije nějaký příběh a je jen na nás, jestli si to užijeme nebo ne.