Ani nemrkneš

9. ledna 2014 v 22:50 | Molly |  Povídky



Jehla se mi zarývá pod kůži. Cítím každičký tah. Rozhodla jsem se a už to nemůžu vrátit zpátky. Tak jako nemůžu vrátit minulost. Ležím na lehátku v tatérském studiu, tísíce myšlenek mi probíhá hlavou a mé tělo se stává plátnem umělce. Každý jedinec žije nějaký příběh a je jen na nás, jestli si to užijeme nebo ne.

Minulost, přítomnost a budoucnost. Tři slova stačí k životu, k přemýšlení. Minulost jsme prožili a už jí nemůžeme změnit. Mnoho z nás by si přála mít stroj času a vrátit se do těch skvělých let. Přítomnost. Žiji teď. Určuji si, co s přítomností udělám. Jaké budu mít rozhodnutí. A to rozhodnutí mi mění celou budoucnost. Nevíme, co bude, ale můžeme si tu cestu aspoň nějak nasměrovat. Už od narození stárneme. Jsou nám 3 roky a už tehdy poprvé opouštíme svoje maminky a řítíme se směrem do života plného nástrah. Ve školce se učíme novým věcem, poznáváme nové lidi, přátele i nepřátele. Stárneme dále, jdeme do školy a měníme se. Naše chování se mění společně s našimi potřebami. Zjišťujeme mnoho nových věcí. O životě, o lidech, ale stále ještě žijeme v dětské nevědomosti. Naši kamarádi se mění. Jednou je to Petra, Iva či Alena, později je to Eva, Nikola nebo Kateřina. Postupem času zjišťujeme, co máme rádi, co se nám líbí, či co nás baví. Vstupem do puberty je zase úplně všechno jinak. Zase jiní kamarádi, nalézáme další nové věci. Začneme hledat sami, poslouchat hudbu, zjišťujeme jak se kouří cigarety, zkoušíme alkohol a později i jiné drogy. V pubertě si sáhneme až na dno, potom poznáme nové přátele a příjdeme na to, že život zase není až tak špatný. Chodíme do školy, chodíme se bavit a říkáme: ,,Užíváme si mládí!" Jenže jak dlouho trvá mládí? Dostudujeme střední školu, rozhodneme se, že půjdeme na vysokou školu, tím pádem jsme pořád mladí a užíváme si dál. Jakmile už začneme chodit do práce, uvědomíme si, že už tak mladí nejsme, že bychom měli založit rodinu. Ale k tomu potřebujeme partnera, se kterým budeme šťastní. Lásky z mládí byly skvělé, máme hezké vzpomínky, ale partner se kterým zůstaneme celý život to není. Později máme děti a žijeme ve sterotypu. Práce, děti, práce, děti... Uvědomíme si, že jsme v mládí toho tolik, kolik jsme chtěli, nestihli, tak si nesplněné sny plníme na našich dětech. Stárneme dál, přichází vrásky, přechody, vnoučata, šedivé vlasy, ale my si nedokážeme připustit, že už jsme opravdu staří. Ptáme se: ,,Kde to všechno zmizelo?" Stanou se z nás babičky a dědečkové s vráskami a šedivými vlasy, kteří sedí doma v křesle a žijí knížkami, televizními seriály a drby od sousedů. A nakonec jednoho dne, dříve či později příjde paní Smrt. A co bude potom? To nevíme. To už se můžeme jen domýšlet. Takhle jsme chtěli žít náš život? Měli jsme sny, tak proč jsme si je nesplnili?
,,Hotovo!" řekne tatér. Otevřu oči, podívám se na svoji ruku na které mám nápis: ,,UNTIL WE DIE.."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Dominika Dominika | Web | 28. srpna 2014 v 20:53 | Reagovat

Tak toto je skvelé. Pri čítaní som sa cítila, ako keby som čítala pasáž z knihy... :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama