Červenec 2014

Jedna polovina zde nepatří..

22. července 2014 v 15:11 | Molly |  Díra

Moje srdce je naprosto někdo jiný než můj mozek. Občas mám pocit, že mám dvě osobnosti. Názory obou polovin se rozcházejí na opačné strany a mě to trhá. Nejhorší je, jakmile se mám pro něco rozhodnout anebo se k něčemu potřebuju dokopat. Jedna polovina to chce, ale ta druhá má tisíc obav a strachu. Jeden den v mém těle převládá optimismus, radost, sebevědomí a plno skvělých pocitů, ale další den je najednou všechno jinak. Strach, obavy, pesimismus, pocit, že tady nepatřím, jsem nejhorší na světě a přeju si zmizet.. Střídá se to ve mě jako na horské dráze. Přála bych si to umět ovládat nebo jednu polovinu úplně vypustit z těla. Je to jako kdyby jedna osobnost ke mě vůbec nepatřila a chtěla z mého těla pryč, ale neví, jak se dostat ven. Je to jako boj dobra a zla. Jedna polovina prostě nejsem já, ale která? Snažím se na to nějak přijít, přála bych si, abych byla ta veselá, komunikativní, sebevědomá, jenže někteří lidé jsou moc zlí a občas je mi dobře, když jsem sama, nikdo na mě nemluví a já se zavřu do své bubliny a mám chuť poslat všechny do háje. Pořád dokola se ptám: Kdo jsem? Ale ještě jsem nedošla k odpovědi.

Letní noci

12. července 2014 v 23:55 | Molly |  Díra


Miluju, když Slunce vystřídá Měsíc a všechen hluk se ztiší a to odporné horko zmizí. Jsem zavřená ve svém pokoji, můj pes se spokojeně rozvaluje na posteli a já mám na klíně počítač a mám hroznou chuť psát. Nasazuji sluchátka a hudba mě doprovází při mém tvoření úvah, textů a dalších nesmyslností, které mi stejně k ničemu nebudou, ale mě je to jedno. Hudba a tohle tvoření je něco, co mě baví, co mě naplňuje a co mi dodává aspoň nějaký smysl.
Miluju letní noci, kdy nemusím jít spát, abych ráno vstala. Jenže pokaždé příjde ten pocit, který je pro mě hrozně těžké popsat. Je to jako kdyby mozek šel spát a zůstalo vzhůru jen srdce, které má milion přání, pocitů a bolesti. Jako kdybych ho mohla slyšet jen v noci. Slyším svoji duši. Snažím se jí naslouchat a porozumět si. Hledám sebe samu, každý den a každou noc se snažím zjistit, co doopravdy chci a kdo jsem. Přes den jsem pevně rozhodnutá, že to co dělám je správné a opravdu to chci, ale večer mě přepadnou myšlenky na úplně něco jiného, chci něco jiného, naprosto rozdílného a pak je hrozně těžké se pro něco rozhodnout.
Na chvíli, když sleduju ten hořkosladký svět, mám pocit, že jsou lidé slepí, naprosto ignorují cokoliv, co tento svět níčí a topí. Ale když se podívám dovnitř toho všeho zlého, je tam něco, co dělá tento svět lepší. Každý tam vidí něco, co má rád, co mu dává radost ze života a nebo- což je v mém případě- něco, co mi pomáhá utéct z reality.
Čerstvý vzduch mi proudí oknem a mě se ještě pořád nechce spát. Jedna a tatáž písnička se mi opakuje pořád dokola a pokaždé, když začínají bicí, poté se přidává elektrická kytara a rozezní se zpěvákův hlas s prvními slovy: ,,Na chvíli, když hořkosladkej plyn polykám.." Prsty si vjíždím do vlasů a snažím se potlačit slzy, které se mi derou do očí. Nádech a výdech. Donutím se přepnout písničku a myslet na něco jiného, ale stejně dumám nad příčinou mých slz. Možná je to ze vzpomínek na minulost a jak se všechno změnilo a nebo taky z toho, jak jsem poslední dny přecitlivělá. Je naprosto normální, že se ve mě nálady střídají hrozně rychle, ale nikdy nebyly tak silné a nikdy se až tak moc intenzivně neprojevovaly. Vždycky jsem to nějak zvládala potlačit, ale teď si moje emoce dělají co chtějí. Chvíli mám pocit, že je mi dobře, lépe by být asi ani nemohlo, ale pak příjde jakákoliv maličkost a mě se chce břečet a křičet. Za jiných okolností bych to potlačila a snažila se dělat cokoliv jiného, ale teď to jednoduše pustím a po tváři se kutálejí slzy.. Ach ty změny, jak já je nemám ráda, ať už jsou jakékoliv..

Tajemství

12. července 2014 v 22:24 | Molly |  Díra


Tajemství.. proč je máme? Každý má nějaké tajemství, ať je to už cokoliv. Já mám taky své tajemství, které neví nikdo a nikdy nikdo to vědět nebude. NIKDO! A já se ptám: Proč máme všichni tajemství?
Bojíme se snad, že by se o nás někdo dozvěděl něco špatného? Že by nás někdo odsoudil za něco, co jsme někdy udělali špatně? Nebo se snad za něco stydíme? Možná ano. Lidé mají ve zvyku posuzovat druhé, ať je to v čemkoliv. Jak se chová, obléká, co dělá, co studuje, jakou práci dělá.. Proč? Všichni jsme jen lidi a podle mého názoru možná z tohoto důvodu si necháváme spousty věcí pro sebe. Aby ostatní nevěděli naši slabinu, kterou by mohli posoudit a říct něco ve stylu: ,,No to je ale hrůza! Že se nestydí!" VŠICHNI JSME JEN LIDI, tak sakra proč to všichni dělají?
Teď budu psát čistě jen za mě a nevím, jak to mají ostatní.. Já jsem se za tu nějakou dobu, co jsem na světě a chodím do školy a stýkám se s lidmi, naučila nevěřit lidem na 100%. Je to tím, že jsem se hodněkrát zklamala v někom, komu jsem svěřila byť i malé tajemství a někdo ho vykecal. Prostě to neudržel v sobě a musel to pustit dál. Jakmile se to stalo několikrát, tak už nikomu neříkám úplně všechno. I když jsou v mém životě důležité osoby, tak ani jim jsem neřekla spousty věcí. Ale z mé strany je to jiné. Když mi někdo něco prozradí a řekne mi: ,,Nikomu to neříkej, je to tajemství," tak tu danou věc uložím někam daleko do mozku a nemyslím na to a tím pádem to ze mě ani nevyklouzne. Kdybych to neměla ověřené, tak si to o sobě ani nemyslím, jenže je těžké si u někoho vybudovat důvěru a když už jí opravdu máte, važte si jí a neztraťte ji. Máme své sny, své tajemství a plno tajností, které někdo svěří svému deníčku či opravdu někomu, komu věří, ale to jsou naše osobní věci a co teprve listovní, lékařské, obchodní, zpovědní a mnoho dalších tajemství..? Ale to bych se tu asi moc rozepisovala a nikomu by se to nechtělo číst a taky jsem unavená, ale měla jsem chuť něco psát po dnešním divném dni.
Co na závěr? Mějte své tajemství, každý ho má.



Přál si syna..jenže život není nikdy dle očekávání

10. července 2014 v 21:21 | Molly |  Díra



Seznámil se s ženou, která již měla dvě děti z předchozího manželství. Bylo mu to jedno, oblíbil si je, ale i přes to si přál mít vlastní dítě. Přál si mít syna, který by byl po něm, který by se jmenoval jako on. Jakmile se konečně podařilo a jeho žena otěhotněla, těšil se. Nemohl se dočkat. Jenže když se dozvěděl, že bude mít dceru... nebyl zklamaný, ale byl hrdý. Když jeho žena nastoupila do práce, zůstal se svojí dcerou na rodičovské dovolené a staral se. Poslouchal s ní muziku, vařil, hrál si s ní a byl rád, že má dítě..

A já se ptám.. kdy nastal ten zlom, kdy nastala ta chvíle, kdy se to všechno zvrtlo a šlo do kytek? Samozřejmě že mě má pořád rád. Jenže před několika lety se rodiče rozvedli, on si našel přítelkyni, která mě nenáviděla a vše si uvědomil pozdě. Ale já si k němu hledám cestu zpátky.. Jsem celý on. Nejen vzhledově a povahově, ale mám ráda i to co on. Pozoruji to na maličkostech a na tom, co dělám a jak to dělám. Díky němu jsem taková jaká jsem, díky němu poslouchám hudbu, která mě naplňuje a dodává mi každý den sílu, díky němu mám ráda knížky a od toho se odvíjí i mé psaní.. Mrzí mě, že za posledních několik let jsem s ním netrávila tolik času, ale už teď se těším na týden strávený s ním, kdy budeme poslouchat naše oblíbené songy od AC/DC a dalších kapel.. budu se snažit hledat společné témata, abychom měli o čem komunikovat. Je pro mě velmi důležitá osoba a já bych si nejradši nafackovala za to, že jsem na to přišla až teď. Je pozdě? Možná, ale i tak jsem plně odhodlaná to aspoň teď změnit.
Někde jsem četla, že od vztahu mezi otcem a dcerou se potom odvíjí velká část života dívky, jak se bude projevovat a jaká celková bude a jaký bude mít vztah k mužům. A s jednou osobou jsem se bavila, že holka si vždycky hledá (ať už podvědomě) kluka, který je podobný jejímu otci. Někdo třeba souhlasit nemusí, ale já tomu věřím. Potvrdila mi to i kamarádka a já to pozoruji na sobě. Zajímalo by mě, proč tomu tak je a jestli mám pravdu.


Plná skvělých pocitů..

10. července 2014 v 13:06 | Molly |  Díra


Po né moc dlouhém spánku otevírám oči a vidím, jak do mého pokoje svítí slunce. Po včerejším dešti je vzduch chladný a já jsem zamuchlaná v peřině. Hluboce se nadechnu, posadím se a protáhnu. Když se říká: ,,Vyspat se do růžova," tak právě teď chápu, co to znamená. I když jsem spala jen pár hodin, je mi skvěle. Nádherně a božsky! Cítím se jako kdybych mohla úplně všechno. Mám chuť běhat, skákat, létat a do nekonečna se smát. Cokoliv co dnes dělám, tak je s nadšením a s radostí. Mám chuť jít s někým ven a blbnout. Právě teď mám chuť se pověsit hlavou dolů a houpat se. SMÍCH! SMÍCH! SMÍCH! Asi se mi uvolnilo moc endorfinů najednou. Asi určitě! Mám neskutečnou radost z dnešního dne, až se mi chce tou vší radostí brečet. Ale čím to je, kromě těch endorfinů..? Je jeden z těch prázdninových dnů, kdy jsem nemusela ráno poslouchat ten otravný zvuk budíku, kdy jsem nemusela poslouchat otravné kecy matky, jelikož někam zmizela, kdy mě vidí můj pes a aniž bych něco řekla okamžitě začne kývat ze strany na stranu svým zakrouceným ocáskem, čímž se jí třepe celá prdelka a tím mi vykouzlí úsměv na tváři... mohla bych tak pokračovat do nekonečna a ještě dál, ale tím nebudu nikoho zatěžovat. Do uší mi hrajou energické songy a já dnes nebudu chtít jít spát. Přála bych si takový den zažívat pořád a stále. Každičký den až do smrti! Ale vím, že tenhle den je něčím výjímečný a zítra už to probuzení nebude takové jako dnes. Zítra bude jiný den a já doufám, že takové pocity bude zažívat někdo jiný. Kdokoliv, kdo si to zaslouží.
Lépe mi snad dnes ani nemůže být. Jsem šťastná! Jsem vděčná, že takový den můžu mít! A zkusí mi ho dneska někdo pokazit, tak ho nemilosrdně pošlu na konec světa!
Je to neuvěřitelné, jak se ty pocity ve mě střídají. Ale aspoň nemám každý den stejný. Žádný stereotyp!
Je mi hezky, je mi božsky.. Mějte mír v duši, lásku v srdci a úsměv na tváři :)


Moje stresy- část druhá

10. července 2014 v 1:11 | Molly |  Díra


Už jen poslední nástupní místo a budeme všichni. Přijíždíme na parkoviště, kde stojí pět autobusů a tak sto lidí. Hlavou mi probleskne: ,,Jak mám sakra najít těch osm lidí, kteří mají jet s náma?" Beru ceduli s nápisem cestovky a chodím k lidem a ptám se, jestli náhodou nejednou s námi do Chorvatska. Začínala jsem být zoufalá, ale to ještě nebylo tak hrozné, jako když mi nějaký chlap řekl: ,,Já nevím s jakou cestovkou jedu." Naštěstí jsem ho podle jména našla v papírech. ,,Vidíte tam ty dva pány řidiče v oranžových košilích? Tak za nima běžte."
Myslíte si, že by to proběhlo jen tak? Né, jasně že šel k jinému autobusu. Rozeběhnu se za ním a v ten moment za mnou běží nějaká paní. Teď nevím, kdo dřív. Jestli mám běžet za tím mužem a za ručičku jako malé dítě ho mám dotáhnout ke správnému autobusu a nebo ho mám nechat a věnovat se paní..
Jakmile už sedíme všichni v autobuse, právě přichází čas, kdy bych měla říct úvodní slovo. Naštěstí to mám napsané, tak si to párkrát pročtu.
,,Tak začni už," nutí mě druhý řidič, který neřídí.
,,Musím se na to psychicky připravit." Žaludek mám stažený, nervózně klepu nohou a ruce se mi třepou. Kdyby mi řidič nepodal mikrofón, tak se asi nikdy nedokopu k tomu to přečíst, ale naštěstí řidič byl natolik chytrý a mikrofón natáhl až ke mě a ještě dodal: ,,Šup!"
Nádech, výdech, nádech, výdech, nádech... ,,Dobrý den, mé jméno je..." četla jsem text, který byl na papíře. Po chvilce, kdy mi zbývalo posledních pár řádků, jsem si uvědomila, že můj mozek vypnul. Absolutně jsem nevnímala, co jsem četla. Nechápala jsem, co to mělo být.
,,No vidíš, máš to za sebou, nebylo to tak hrozné ne?"
,,Né, nebylo, až na ty klepající se ruce a pocit, že vyletím z kůže, to bylo v pohodě."

Cesta probíhala naprosto v pořádku, povídala jsem si s řidiči a taky jsme se koukali na filmy, jak je zvykem při takových cestách. Při jedné přestávce jsem stála před autobusem a nějaký jiný řidič se mě ptal: ,,Kam až jedete?"
,,Až do Gradacu," odpověděla jsem.
Když se mě ale začal ptát, jak se jmenuju a kolik mi je, bylo mi to podezřelé, ale naštěstí mě vysvobodil řidič, který jel semnou. ,,Stando, ta je moje, bal si svojí delegátku," chytil mě kolem ramen a zašklebil se. Šlo vidět, že se znají, protože si dobře pokecali a ani si nevšimli, že jsem jim zmizela.


Jakmile jsme dojeli do cíle, ještě mě čekalo pár úkolů. Uklízet autobus a naplánovat cestu zpátky nebyl žádný problém a pak už mě čekala ta sladká odměna, na kterou jsem se těšila ze všeho nejvíc! Pláž a moře. S ručníkem, plavkami a teniskama (jen já si můžu zapomenout žabky) jsem zamířila na pláž. Natáhla jsem si ručník, namazala jsem se opalovacím krémem a už jsem spokojeně odpočívala pod sluncem, poslouchala moře a lidi okolo mne. Na oblázcích se nespí zrovna nejlépe, ale když jste opravdu unavení, tak jako jsem byla já, tak vám to je jedno. Budík jsem měla nachystaný, abych náhodou nezaspala, ale i tak jsem se snažila nespat. Za nějakou dobu jsem šla do moře. Nebylo studené, ale ani teplé. I tak jsem plavala k bójkám, zpátky a ještě jednou.

Čas odjezdu se blíží, já si beru věci a jdu dřív, abych se stihla ještě osprchovat a nachystat na cestu zpátky domů. Řidiči se taky probudili a já ještě probírala pár věcí s delegátkou.

Po cestě zpátky mě žádný stres nečekal. Jen jsem si na zastávkách vždy přepočítala lidi, jestli jsme všichni a bylo to v pořádku. Jen večer jsem se nevyspala. Seděla jsem vedle řidiče, zabalená do deky a s nohama na palubní desce. Ale řidič si semnou celou dobu povídal a když jsem usnula, probudil mě rýpnutím do mého ramena a řekl: ,,Podej mi prosím tě pití z ledničky," anebo ,,Dívej, nehoda," či: ,,Ty jsi spala? Nespi, to dospíš doma."

Cestu jsem přežila, sice můj žaludek opravdu stávkoval, ale příště už to nebude taková hrůza.. (Teď to zní optimisticky, ale věřím, že budu ve stresu úplně stejně)

Moje stresy

3. července 2014 v 22:50 | Molly |  Díra


Nádech, výdech.. ještě nepanikařím, to je to hlavní. Běhám po bytě a ještě si snažím vzpomenout, co si mám ještě zabalit. Pes jen nenápadně sedí a sleduje mě, jak přebíhám z jednoho pokoje do druhého a zoufale se prohrabuju ve skříních. Vracím se zpátky k cestovní tašce a přemýšlím, co mi ještě chybí. Snad mám všechno a ráno ještě musím dobalit zbytek. Sedám si na zem a cítím, jak mám stažený žaludek. Jsem hrozně ve stresu. A přitom jedu jen na víkend. Proč? Proč jsem do toho šla? Abych podstupovala tolik stresu? Ha! Děkuji sama sobě!
Celý den se mi chtělo hrozně moc spát a najednou, když jsem si řekla, že brzo zalehnu, ať přežiju tu osmnácti hodinovou cestu tam a pak zpátky. Ale právě teď zjišťuji, že už je něco před jedenáctou večer a mě se jak zázrakem najednou spát nechce. To je opravdu k vzteku. Je mi špatně, můj žaludek se asi rozhodl, že tolik stresu nebude podstupovat a odešel..

Nakonec jsem se i trochu vyspala a teď už mám všechno sbaleno, nachystáno a mám nějaký čas, než mi pojede MHD. Pocity se ve mě míchají a chce se mi křičet, brečet, smát se a umřít najednou. Už začínám panikařit.
,,Jsi nějaká zelená," řekne povzbudivě mamka. A na mé psychice nepománá ani mé vynechávání dýchání. Musím se soustředit- nádech, výdech, nádech, výdech...
,,Máš všechno?"
,,Snad," pověsím si težkou tašku na rameno a obouvám si tenisky. Odcházím smrti naproti...
V tramvaji potkám kamaráda, který se mě hned vyptává: ,,Kam jedeš?"
Já jsem na pokraji zhroucení. Vysvětlím mu, kam jedu a on: ,,Páni, tak to ti závidím. Jet si jen tak na víkend k moři."

Jakmile dojdu do cestovky, hned nafasuju žluté triko s logem a dostanu snad tunu papírů a milion pokynů. Než odcházím, všichni mi popřejí šťastnou cestu a mířím asi 850m na parkoviště. (Né, neměřila jsem to, ale koukala jsem na mapy.) Po cestě do mírného kopce mám pocit, že mi upadne rameno, můj žaludek se ještě víc vyždímat neumí a všichni se na mě dívají, protože to žluté triko opravdu upoutává pozornost.

Autobus přijel, řidiči vystoupili a já začínám dělat, to co bych dělat měla. Nalepím na dveře autobusu zasedací pořádek a jakmile lidé nastupují, odškrtávám si jejich jména. Naštěstí nikdo nechybí a my můžeme vyjet. Seznámím se s řidiči a můj stres se trochu uklidnil..

Další zprávy z cest zase příště.. ;)


Smile day

2. července 2014 v 1:51 | Molly |  Díra


Stojím na autobusové zastávce a čekání si zpříjemňuji hudbou, která mi hraje do uší. Občas se koukám do země a občas se podívám směrem, kterým by měl autobus přijet. Zrovna, když zvednu pohled, přijíždí autobus s číslem, kterým mám jet. Dveře se otevřou a několik lidí se vyřítí ven. V ruce svírám mobil, soustředím se, aby se mi sluchátka někde nezamotala a nastoupím. Postavím se k tyčce, autobus se rozjíždí a já se na poslední chvíli chytám. Všimnu si kluka, kterému je asi kolem dvaceti let, jak se na mě dívá a já kouknu do mobilu a přepnu písničku.
,,The wooouwoou, wouuwoou, the jéééy, jéééy..."
Periferně si všimnu, že po mě pokukuje. Dodám si trochu odvahy a zvednu pohled. Podívám se mu do očí a on se usměje. Pozvedne koutky úst a lehce se mu objeví i zuby. Mám tendenci se usmát taky. Mé rty to udělají i kdybych nechtěla. Vždycky se mi to stane. Okamžitě stydlivě skloním pohled. Začínám cítít, jak mi hřejí tváře, ale naštěstí mi vlasy spadly do obličeje. Pomalu se blížíme k další zastávce. Lidé se pomalu staví před dveře, aby mohli co nejdříve vystoupit. A přidává se k nim i ten kluk. Periferně si ho všimnu. Pozoruje mě. Čeká, že se na něj ještě jednou podívám. Udělám to. Zase zvedám pohled a podívám se mu do očí. Zase se usměje. Tentokrát trochu více. Nevydržím udržet oční kontakt, uhýbám pohledem, ale na tváři mám úsměv. Vystoupí. S největší pravděpodobností ho už nepotkám. Začnu zase vnímat hudbu. Baskytara se rozezní a k ní se přidávájí bicí. Jak slastný zvuk!
Po pár minutách vystupuju taky a po chodníku dojdu až k autoškole. Výjdu schody a zamířím ke dveřím, před kterými už stojí pár žáků. Všimnu si holky, se kterou jsem se bavila minulou hodinu teorie a usměju se.
,,Ahoj," řekne s úsměvem a všechny pohledy se otočí na nás dvě. Mám pocit, jako kdyby si mysleli, že nás někdo praštil do hlavy. Jako kdyby jim proběhlo hlavou: ,,Ony se spolu znají? Jak se spolu můžou bavit? Však tady se spolu nikdo nebaví."
Naštěstí nás vysvobodí učitel, který přichází chodbou rovnou k nám, odemkne nám třídu a všichni se postupně usazují.

Po hodině jdu ještě do obchodu. Procházím uličkami a hledám to co potřebuju. ,,Maybe I'm dreamer..." zpívá mi zpěvák do uší. ,,Ještě rohlíky," zajdu za poslední uličku, začnu je úhledně skládat do sáčku a pečlivě počítat. ,,Jeden, dva, tři, čtyři, pět, pět, šest. Šest?" Bezmyšlenkovitě protočím oči a začnu rohlíky v sáčku přepočítávat. Jakmile už jich je deset, vydám se ještě pro mléko. Míjím jednu uličku, druhou, třetí.. kolem mě projde několik lidí, nekteří mají ustaraný výraz, nekteří jsou ve stresu a někteří jsou unavení. Ale já mám dnes dobrou náladu. Ale to bude asi tím klukem, jak se usmíval. Nějak mě nakazil dobrou náladou. Vybírám mléko a paní okolo čtyřiceti let se na mě podívá. Usměju se. Zkusila jsem to a vyšlo to! Usmála se taky. Její ustaraný výraz zmizel a najednou v jejím obličejí byla jiskřička. Čapnu dvě krabice a pozvolným krokem mířím k pokladnám. Už z dálky vyhlížím, kde je nejméně lidí a kolik věcí mají v košících a nákupních vozících. Všechno to vyšlo na stejno, tak se stavím za postaršího pána do řady a čekám. Řada se posouvá a já přendám věci na pás. Ještě přidám zelené žvýkačky, nachystám si peněženku a sundám si sluchátka, ale nechám je viset na krku. Za pokladnou sedí mladý kluk. ,,Dobrý večer," pozdraví mě a začíná mi účtovat věci. Všimnu si jeho jmenovky a musím se pousmát, jelikož se jmenuje Buchta. ,,Sedmdesát tři," klikne na kasu, já mu dám do ruky mince a rychle naskládám věci do tašky. Dá mi sedm korun na zpět i s účtenkou a s hlubokým pohledem do očí se rozloučí: ,,Nashledanou."
Ten pohled mě vykolejí natolik, že místo abych řekla to samé co on, tak zamumlám ,,ahoj," a rychle utíkám z obchodu pryč. Svraští se mi čelo a mě proběhne hlavou: ,,Co to mělo být?" Zaženu myšlenku, vlkadám si opět do uší sluchátka a vydám se pěšky domů... I jeden úsměv dokáže změnit celý den. Proč se v dnešní době nikdo na sebe neusmívá? Kde jsou ty časy, kde se lidé jen tak dali s někým do řeči. Dnes se jen všichni straní a vyhýbají se konverzaci s cizími lidmi. Proč tomu tak je? Možná je to tím, jak všichni mají plno starostí a stresu. Ale kdyby si s někým více povídali a více se usmívali, tak hned je lepší den a problémy se trochu zaženou. Nebudťe tak zamračení a zkuste se trochu více usmívat na svět. Třeba se i svět usměje na vás :)

Nedonutíš mě milovat tě!

1. července 2014 v 2:41 | Molly |  Díra



Bylo to zvláštní. Stalo se to dokonce 2x. Bylo to něco jako opakování té samé situace, ale s někým jiným. A v obou případech to dopadlo naprosto stejně. S mladým panem A. to bylo tak, že on se do mě zamilovat (jo, opravdu, taky se mi tomu nechce věřit), chtěl semnou chodit, ale já nechtěla. Tak nějak jsem se pořád držela dál. Ale uvrtal mě do vztahu. Nebylo to ono, nezamilovala jsem se. Ale přitom byl hrozně hodný a dokonce i pěkný. Ale mé srdce prostě říkalo ne. Tak jsem mu řekla, že chci být sama, že to tak bude lepší. Poté mě nazval sebestřednou atd...
A mě bylo potom zase nějakou chvíli lépe, užívala jsem si život, ale A. ve mě zanechal takový ten hořící popílek, který ve mě probouzel pocit: Chtěla bych vztah. Opravdu jen malinko, ale přece. Za chvíli jsem to zase zahrabala někam hluboko dovnitř mne. Jenže pak přišel další mladý pán, ale tentokrát J. Bylo to naprosto to samé. On se zamiloval (zase nechápu, proč já, ale ok), ale z mé strany to prostě nebylo. Jakmile jsem si uvědomila: Jsem ve vztahu... přišla PANICKÁ HRŮZA!
Říkala jsem si: Ježiš! Co teď budu dělat?
Byla jsem vyděšená. Místo toho, abych byla zamilovaná, tak jsem byla vyděšená. Nebyla jsem na to připravená a nepočítala jsem s tím. V duchu jsem se proklínala. Pocit, že jsem sama a nemusím řešit toho druhého a brát na něj ohled. Dělat si co chci. Pocit volnosti je pro mě něco jako slast. Ale v koutku sebe vím, že se s tím budu tak nějak někdy muset rozloučit. Na jednu stranu se chci zamilovat, mít fajn kluka a myslet na budoucnost.. ale, pořád je tam ten chtíč po té volnosti. Nenávidím své rozdvojené uvažovaní! A ještě ke všemu nenávidím rozhodování. Ničí mě to. Mám pocit, jako kdyby mi to trhalo vnitřnosti.
Po několika rozhovorech s J., pár slzách a neustálém přemýšlení, jsem došla k názoru, že nejsem zamilovaná, tak to nebude mít smysl. Odmítám teď přemýšlet nad tím, jestli jsem udělala dobře nebo špatně, už je to jedno. Stalo se, stalo.. A. si našel holku a přeju to i J. Zaslouží si to.
Prostě vynutit si lásku nejde. Sice by to bylo pěkné, kdyby to šlo, ale nejde to. Aspoň u mě ne. Občas bych si přála, abych nebyla tak komplikovaná. Abych neměla tolik myšlenek a mé rozdvojené myšlení. Bylo by to všechno mnohem jednodušší.
Teď mi nějak docvaklo, že já zamilovaná jsem. Do hudby. To hudba ve mě vyvolává ty všemožné pocity. (Smích)
Né, musím se přiznat, že J. ve mě zanechal taky hořící popílek. Ale spíš né popílek, ale uhlík. Žhavý uhlík, který prahne po tom, zamilovat se. Toužit po druhém pohlaví, toužit po romantice a takových těch sladkých řečičkách. Dobře, právě jsem uznala, že na to ještě úplně nejsem připravená, ale časem to zase půjde. Snad.. Doufám.. Při pomyšlení na sladké řečičky a romantiku se mi spíše začalo chtít zvracet. Né, tak horké to nebude, ale moc příjemná myšlenka to nebyla. Ale přitom ještě tak před nějakým tím rokem, plus mínus, jsem takové věci chtěla. Měla jsem to ráda. Ale nějak jsem se uzavřela, uzamkla se na stovky zámků a nějak marně hledám klíče.

Jedna z těch zvláštních nocí- aneb mé bláboly, které nestojí ani za to číst a tento název je hrozně dlouhý

1. července 2014 v 2:08 | Molly |  Díra



Už dlouho se mi nestalo, že bych nemohla usnout. Mám zase takovou tu zvláštní přemýšlecí noc, kdy mi hrají songy do uší a mým mozkem se prochází plno otázek, na které si nedokážu odpovědět. Mám neuvěřitelnou chuť jít teď běhat ven a křičet. Křičet a poslat všechny lidi a celý svět do pr.. však vy víte kam.
Mám chuť běžet až na konec světa. Běžet jako Forrest Gump. Ale mé plíce by to nezvládly a jít se jen tak projít mě taky napadlo, ale moje paranoia, že mě někdo pronásleduje a chce mě zabít a mé představy, jak mě někdo někde rozřeže na části a nechá, aby mě policie našla po částech... ne, už se fakt nemůžu dívat na ty detektivky!
K mým pocitům a této noci. Proč zrovna tahle noc? Proč zrovna dnes? Vlastně je to obyčejný den, jako každý jiný... Nebo ne? Vlastně už ráno, když jsem si uvědomila, co je za datum, to přišlo. Ta myšlenka. Tři roky. Tři dlouhé roky od toho dne. Kdybych si měla pamatovat všechny datumy všech událostí, tak mě asi za chvíli navštíví ta černá s kosou.
Jsou to jen mé bláboly, tak to asi nemá ani smysl číst. Potřebuju se vypsat, ale vlastně ani nevím, co píšu. Mám otevřené okno a venku prší. Ten den taky pršelo. Ne! Zakazuju si na to myslet! Zakazuju si vzpomínat.
Poslední dobou se nějak řídím heslem: Změň své myšlenky, změníš svůj život.
Ani nevím, kde jsem na to narazila, ale uvrtalo se mi to v hlavě a zůstalo to tam. A moc se mi to zalíbilo, jelikož to ke mě naprosto sedí. Mé myšlenky mě někdy opravdu dohání k šílenství--> Proč žijeme? Kdo jsme? Proč je nebe modré? Je vesmír opravdu nekonečný? Co je to vesmír? Proč jsou lidé tak komplikovaní? Jak vlastně může takový mozek fungovat? Bla bla bla... jo, blbosti, jedna za druhou.. Proč vlastně nad tím přemýšlím? Ha! Další otázka..

Je zvláštní, jak s přibývajícím věkem přicházíme o iluze. Když jsme byli děti, měli jsme plno snů. Někdo chtěl být kosmonautem, někdo hasičem, policistou, spidermanem, chtěli jsme být postavami z pohádek atd... Čím jsem chtěla být já, když jsem byla malá? Já chtěla být spisovatelkou, učitelkou a rybkou. Ha! Moc se toho asi u mě nezměnilo. Teda..trochu. Na spisovatelku mám teda daleko. Učitelkou jsem chtěla být, ale nějak jsem si to za poslední rok rozmyslela a rybkou bych chtěla být pořád. Jen tak si plavat v moři. Buď rybkou nebo ptákem. Buď si plavat nebo lítat. Né, já musím být člověk. Jak skvělé! (ironie, kdyby někdo nepochopil)
Jako jisté kvality to má, ale mé sny jsou trochu jiné. Co je to za život, když musíme chodit do školy, abychom měli práci, vydělávali peníze a celý život pak pracovali. Potlesk těm, kteří dělají práci, která je baví. Ale jak jsem se měla v 15ti letech rozhodnou, co chci celý život dělat? Po pár letech na střední mám pocit, že jsem si asi vybrala dobře, ale to se uvidí časem... jak si to tak postupně pročítám, tak to jsou opravdu jen bláboly. No co, stejně to nikdo nebude číst.
Optimistka co?