Letní noci

12. července 2014 v 23:55 | Molly |  Díra


Miluju, když Slunce vystřídá Měsíc a všechen hluk se ztiší a to odporné horko zmizí. Jsem zavřená ve svém pokoji, můj pes se spokojeně rozvaluje na posteli a já mám na klíně počítač a mám hroznou chuť psát. Nasazuji sluchátka a hudba mě doprovází při mém tvoření úvah, textů a dalších nesmyslností, které mi stejně k ničemu nebudou, ale mě je to jedno. Hudba a tohle tvoření je něco, co mě baví, co mě naplňuje a co mi dodává aspoň nějaký smysl.
Miluju letní noci, kdy nemusím jít spát, abych ráno vstala. Jenže pokaždé příjde ten pocit, který je pro mě hrozně těžké popsat. Je to jako kdyby mozek šel spát a zůstalo vzhůru jen srdce, které má milion přání, pocitů a bolesti. Jako kdybych ho mohla slyšet jen v noci. Slyším svoji duši. Snažím se jí naslouchat a porozumět si. Hledám sebe samu, každý den a každou noc se snažím zjistit, co doopravdy chci a kdo jsem. Přes den jsem pevně rozhodnutá, že to co dělám je správné a opravdu to chci, ale večer mě přepadnou myšlenky na úplně něco jiného, chci něco jiného, naprosto rozdílného a pak je hrozně těžké se pro něco rozhodnout.
Na chvíli, když sleduju ten hořkosladký svět, mám pocit, že jsou lidé slepí, naprosto ignorují cokoliv, co tento svět níčí a topí. Ale když se podívám dovnitř toho všeho zlého, je tam něco, co dělá tento svět lepší. Každý tam vidí něco, co má rád, co mu dává radost ze života a nebo- což je v mém případě- něco, co mi pomáhá utéct z reality.
Čerstvý vzduch mi proudí oknem a mě se ještě pořád nechce spát. Jedna a tatáž písnička se mi opakuje pořád dokola a pokaždé, když začínají bicí, poté se přidává elektrická kytara a rozezní se zpěvákův hlas s prvními slovy: ,,Na chvíli, když hořkosladkej plyn polykám.." Prsty si vjíždím do vlasů a snažím se potlačit slzy, které se mi derou do očí. Nádech a výdech. Donutím se přepnout písničku a myslet na něco jiného, ale stejně dumám nad příčinou mých slz. Možná je to ze vzpomínek na minulost a jak se všechno změnilo a nebo taky z toho, jak jsem poslední dny přecitlivělá. Je naprosto normální, že se ve mě nálady střídají hrozně rychle, ale nikdy nebyly tak silné a nikdy se až tak moc intenzivně neprojevovaly. Vždycky jsem to nějak zvládala potlačit, ale teď si moje emoce dělají co chtějí. Chvíli mám pocit, že je mi dobře, lépe by být asi ani nemohlo, ale pak příjde jakákoliv maličkost a mě se chce břečet a křičet. Za jiných okolností bych to potlačila a snažila se dělat cokoliv jiného, ale teď to jednoduše pustím a po tváři se kutálejí slzy.. Ach ty změny, jak já je nemám ráda, ať už jsou jakékoliv..
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama