Moje stresy

3. července 2014 v 22:50 | Molly |  Díra


Nádech, výdech.. ještě nepanikařím, to je to hlavní. Běhám po bytě a ještě si snažím vzpomenout, co si mám ještě zabalit. Pes jen nenápadně sedí a sleduje mě, jak přebíhám z jednoho pokoje do druhého a zoufale se prohrabuju ve skříních. Vracím se zpátky k cestovní tašce a přemýšlím, co mi ještě chybí. Snad mám všechno a ráno ještě musím dobalit zbytek. Sedám si na zem a cítím, jak mám stažený žaludek. Jsem hrozně ve stresu. A přitom jedu jen na víkend. Proč? Proč jsem do toho šla? Abych podstupovala tolik stresu? Ha! Děkuji sama sobě!
Celý den se mi chtělo hrozně moc spát a najednou, když jsem si řekla, že brzo zalehnu, ať přežiju tu osmnácti hodinovou cestu tam a pak zpátky. Ale právě teď zjišťuji, že už je něco před jedenáctou večer a mě se jak zázrakem najednou spát nechce. To je opravdu k vzteku. Je mi špatně, můj žaludek se asi rozhodl, že tolik stresu nebude podstupovat a odešel..

Nakonec jsem se i trochu vyspala a teď už mám všechno sbaleno, nachystáno a mám nějaký čas, než mi pojede MHD. Pocity se ve mě míchají a chce se mi křičet, brečet, smát se a umřít najednou. Už začínám panikařit.
,,Jsi nějaká zelená," řekne povzbudivě mamka. A na mé psychice nepománá ani mé vynechávání dýchání. Musím se soustředit- nádech, výdech, nádech, výdech...
,,Máš všechno?"
,,Snad," pověsím si težkou tašku na rameno a obouvám si tenisky. Odcházím smrti naproti...
V tramvaji potkám kamaráda, který se mě hned vyptává: ,,Kam jedeš?"
Já jsem na pokraji zhroucení. Vysvětlím mu, kam jedu a on: ,,Páni, tak to ti závidím. Jet si jen tak na víkend k moři."

Jakmile dojdu do cestovky, hned nafasuju žluté triko s logem a dostanu snad tunu papírů a milion pokynů. Než odcházím, všichni mi popřejí šťastnou cestu a mířím asi 850m na parkoviště. (Né, neměřila jsem to, ale koukala jsem na mapy.) Po cestě do mírného kopce mám pocit, že mi upadne rameno, můj žaludek se ještě víc vyždímat neumí a všichni se na mě dívají, protože to žluté triko opravdu upoutává pozornost.

Autobus přijel, řidiči vystoupili a já začínám dělat, to co bych dělat měla. Nalepím na dveře autobusu zasedací pořádek a jakmile lidé nastupují, odškrtávám si jejich jména. Naštěstí nikdo nechybí a my můžeme vyjet. Seznámím se s řidiči a můj stres se trochu uklidnil..

Další zprávy z cest zase příště.. ;)

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama