Moje stresy- část druhá

10. července 2014 v 1:11 | Molly |  Díra


Už jen poslední nástupní místo a budeme všichni. Přijíždíme na parkoviště, kde stojí pět autobusů a tak sto lidí. Hlavou mi probleskne: ,,Jak mám sakra najít těch osm lidí, kteří mají jet s náma?" Beru ceduli s nápisem cestovky a chodím k lidem a ptám se, jestli náhodou nejednou s námi do Chorvatska. Začínala jsem být zoufalá, ale to ještě nebylo tak hrozné, jako když mi nějaký chlap řekl: ,,Já nevím s jakou cestovkou jedu." Naštěstí jsem ho podle jména našla v papírech. ,,Vidíte tam ty dva pány řidiče v oranžových košilích? Tak za nima běžte."
Myslíte si, že by to proběhlo jen tak? Né, jasně že šel k jinému autobusu. Rozeběhnu se za ním a v ten moment za mnou běží nějaká paní. Teď nevím, kdo dřív. Jestli mám běžet za tím mužem a za ručičku jako malé dítě ho mám dotáhnout ke správnému autobusu a nebo ho mám nechat a věnovat se paní..
Jakmile už sedíme všichni v autobuse, právě přichází čas, kdy bych měla říct úvodní slovo. Naštěstí to mám napsané, tak si to párkrát pročtu.
,,Tak začni už," nutí mě druhý řidič, který neřídí.
,,Musím se na to psychicky připravit." Žaludek mám stažený, nervózně klepu nohou a ruce se mi třepou. Kdyby mi řidič nepodal mikrofón, tak se asi nikdy nedokopu k tomu to přečíst, ale naštěstí řidič byl natolik chytrý a mikrofón natáhl až ke mě a ještě dodal: ,,Šup!"
Nádech, výdech, nádech, výdech, nádech... ,,Dobrý den, mé jméno je..." četla jsem text, který byl na papíře. Po chvilce, kdy mi zbývalo posledních pár řádků, jsem si uvědomila, že můj mozek vypnul. Absolutně jsem nevnímala, co jsem četla. Nechápala jsem, co to mělo být.
,,No vidíš, máš to za sebou, nebylo to tak hrozné ne?"
,,Né, nebylo, až na ty klepající se ruce a pocit, že vyletím z kůže, to bylo v pohodě."

Cesta probíhala naprosto v pořádku, povídala jsem si s řidiči a taky jsme se koukali na filmy, jak je zvykem při takových cestách. Při jedné přestávce jsem stála před autobusem a nějaký jiný řidič se mě ptal: ,,Kam až jedete?"
,,Až do Gradacu," odpověděla jsem.
Když se mě ale začal ptát, jak se jmenuju a kolik mi je, bylo mi to podezřelé, ale naštěstí mě vysvobodil řidič, který jel semnou. ,,Stando, ta je moje, bal si svojí delegátku," chytil mě kolem ramen a zašklebil se. Šlo vidět, že se znají, protože si dobře pokecali a ani si nevšimli, že jsem jim zmizela.


Jakmile jsme dojeli do cíle, ještě mě čekalo pár úkolů. Uklízet autobus a naplánovat cestu zpátky nebyl žádný problém a pak už mě čekala ta sladká odměna, na kterou jsem se těšila ze všeho nejvíc! Pláž a moře. S ručníkem, plavkami a teniskama (jen já si můžu zapomenout žabky) jsem zamířila na pláž. Natáhla jsem si ručník, namazala jsem se opalovacím krémem a už jsem spokojeně odpočívala pod sluncem, poslouchala moře a lidi okolo mne. Na oblázcích se nespí zrovna nejlépe, ale když jste opravdu unavení, tak jako jsem byla já, tak vám to je jedno. Budík jsem měla nachystaný, abych náhodou nezaspala, ale i tak jsem se snažila nespat. Za nějakou dobu jsem šla do moře. Nebylo studené, ale ani teplé. I tak jsem plavala k bójkám, zpátky a ještě jednou.

Čas odjezdu se blíží, já si beru věci a jdu dřív, abych se stihla ještě osprchovat a nachystat na cestu zpátky domů. Řidiči se taky probudili a já ještě probírala pár věcí s delegátkou.

Po cestě zpátky mě žádný stres nečekal. Jen jsem si na zastávkách vždy přepočítala lidi, jestli jsme všichni a bylo to v pořádku. Jen večer jsem se nevyspala. Seděla jsem vedle řidiče, zabalená do deky a s nohama na palubní desce. Ale řidič si semnou celou dobu povídal a když jsem usnula, probudil mě rýpnutím do mého ramena a řekl: ,,Podej mi prosím tě pití z ledničky," anebo ,,Dívej, nehoda," či: ,,Ty jsi spala? Nespi, to dospíš doma."

Cestu jsem přežila, sice můj žaludek opravdu stávkoval, ale příště už to nebude taková hrůza.. (Teď to zní optimisticky, ale věřím, že budu ve stresu úplně stejně)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama