Nedonutíš mě milovat tě!

1. července 2014 v 2:41 | Molly |  Díra



Bylo to zvláštní. Stalo se to dokonce 2x. Bylo to něco jako opakování té samé situace, ale s někým jiným. A v obou případech to dopadlo naprosto stejně. S mladým panem A. to bylo tak, že on se do mě zamilovat (jo, opravdu, taky se mi tomu nechce věřit), chtěl semnou chodit, ale já nechtěla. Tak nějak jsem se pořád držela dál. Ale uvrtal mě do vztahu. Nebylo to ono, nezamilovala jsem se. Ale přitom byl hrozně hodný a dokonce i pěkný. Ale mé srdce prostě říkalo ne. Tak jsem mu řekla, že chci být sama, že to tak bude lepší. Poté mě nazval sebestřednou atd...
A mě bylo potom zase nějakou chvíli lépe, užívala jsem si život, ale A. ve mě zanechal takový ten hořící popílek, který ve mě probouzel pocit: Chtěla bych vztah. Opravdu jen malinko, ale přece. Za chvíli jsem to zase zahrabala někam hluboko dovnitř mne. Jenže pak přišel další mladý pán, ale tentokrát J. Bylo to naprosto to samé. On se zamiloval (zase nechápu, proč já, ale ok), ale z mé strany to prostě nebylo. Jakmile jsem si uvědomila: Jsem ve vztahu... přišla PANICKÁ HRŮZA!
Říkala jsem si: Ježiš! Co teď budu dělat?
Byla jsem vyděšená. Místo toho, abych byla zamilovaná, tak jsem byla vyděšená. Nebyla jsem na to připravená a nepočítala jsem s tím. V duchu jsem se proklínala. Pocit, že jsem sama a nemusím řešit toho druhého a brát na něj ohled. Dělat si co chci. Pocit volnosti je pro mě něco jako slast. Ale v koutku sebe vím, že se s tím budu tak nějak někdy muset rozloučit. Na jednu stranu se chci zamilovat, mít fajn kluka a myslet na budoucnost.. ale, pořád je tam ten chtíč po té volnosti. Nenávidím své rozdvojené uvažovaní! A ještě ke všemu nenávidím rozhodování. Ničí mě to. Mám pocit, jako kdyby mi to trhalo vnitřnosti.
Po několika rozhovorech s J., pár slzách a neustálém přemýšlení, jsem došla k názoru, že nejsem zamilovaná, tak to nebude mít smysl. Odmítám teď přemýšlet nad tím, jestli jsem udělala dobře nebo špatně, už je to jedno. Stalo se, stalo.. A. si našel holku a přeju to i J. Zaslouží si to.
Prostě vynutit si lásku nejde. Sice by to bylo pěkné, kdyby to šlo, ale nejde to. Aspoň u mě ne. Občas bych si přála, abych nebyla tak komplikovaná. Abych neměla tolik myšlenek a mé rozdvojené myšlení. Bylo by to všechno mnohem jednodušší.
Teď mi nějak docvaklo, že já zamilovaná jsem. Do hudby. To hudba ve mě vyvolává ty všemožné pocity. (Smích)
Né, musím se přiznat, že J. ve mě zanechal taky hořící popílek. Ale spíš né popílek, ale uhlík. Žhavý uhlík, který prahne po tom, zamilovat se. Toužit po druhém pohlaví, toužit po romantice a takových těch sladkých řečičkách. Dobře, právě jsem uznala, že na to ještě úplně nejsem připravená, ale časem to zase půjde. Snad.. Doufám.. Při pomyšlení na sladké řečičky a romantiku se mi spíše začalo chtít zvracet. Né, tak horké to nebude, ale moc příjemná myšlenka to nebyla. Ale přitom ještě tak před nějakým tím rokem, plus mínus, jsem takové věci chtěla. Měla jsem to ráda. Ale nějak jsem se uzavřela, uzamkla se na stovky zámků a nějak marně hledám klíče.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama