Smile day

2. července 2014 v 1:51 | Molly |  Díra


Stojím na autobusové zastávce a čekání si zpříjemňuji hudbou, která mi hraje do uší. Občas se koukám do země a občas se podívám směrem, kterým by měl autobus přijet. Zrovna, když zvednu pohled, přijíždí autobus s číslem, kterým mám jet. Dveře se otevřou a několik lidí se vyřítí ven. V ruce svírám mobil, soustředím se, aby se mi sluchátka někde nezamotala a nastoupím. Postavím se k tyčce, autobus se rozjíždí a já se na poslední chvíli chytám. Všimnu si kluka, kterému je asi kolem dvaceti let, jak se na mě dívá a já kouknu do mobilu a přepnu písničku.
,,The wooouwoou, wouuwoou, the jéééy, jéééy..."
Periferně si všimnu, že po mě pokukuje. Dodám si trochu odvahy a zvednu pohled. Podívám se mu do očí a on se usměje. Pozvedne koutky úst a lehce se mu objeví i zuby. Mám tendenci se usmát taky. Mé rty to udělají i kdybych nechtěla. Vždycky se mi to stane. Okamžitě stydlivě skloním pohled. Začínám cítít, jak mi hřejí tváře, ale naštěstí mi vlasy spadly do obličeje. Pomalu se blížíme k další zastávce. Lidé se pomalu staví před dveře, aby mohli co nejdříve vystoupit. A přidává se k nim i ten kluk. Periferně si ho všimnu. Pozoruje mě. Čeká, že se na něj ještě jednou podívám. Udělám to. Zase zvedám pohled a podívám se mu do očí. Zase se usměje. Tentokrát trochu více. Nevydržím udržet oční kontakt, uhýbám pohledem, ale na tváři mám úsměv. Vystoupí. S největší pravděpodobností ho už nepotkám. Začnu zase vnímat hudbu. Baskytara se rozezní a k ní se přidávájí bicí. Jak slastný zvuk!
Po pár minutách vystupuju taky a po chodníku dojdu až k autoškole. Výjdu schody a zamířím ke dveřím, před kterými už stojí pár žáků. Všimnu si holky, se kterou jsem se bavila minulou hodinu teorie a usměju se.
,,Ahoj," řekne s úsměvem a všechny pohledy se otočí na nás dvě. Mám pocit, jako kdyby si mysleli, že nás někdo praštil do hlavy. Jako kdyby jim proběhlo hlavou: ,,Ony se spolu znají? Jak se spolu můžou bavit? Však tady se spolu nikdo nebaví."
Naštěstí nás vysvobodí učitel, který přichází chodbou rovnou k nám, odemkne nám třídu a všichni se postupně usazují.

Po hodině jdu ještě do obchodu. Procházím uličkami a hledám to co potřebuju. ,,Maybe I'm dreamer..." zpívá mi zpěvák do uší. ,,Ještě rohlíky," zajdu za poslední uličku, začnu je úhledně skládat do sáčku a pečlivě počítat. ,,Jeden, dva, tři, čtyři, pět, pět, šest. Šest?" Bezmyšlenkovitě protočím oči a začnu rohlíky v sáčku přepočítávat. Jakmile už jich je deset, vydám se ještě pro mléko. Míjím jednu uličku, druhou, třetí.. kolem mě projde několik lidí, nekteří mají ustaraný výraz, nekteří jsou ve stresu a někteří jsou unavení. Ale já mám dnes dobrou náladu. Ale to bude asi tím klukem, jak se usmíval. Nějak mě nakazil dobrou náladou. Vybírám mléko a paní okolo čtyřiceti let se na mě podívá. Usměju se. Zkusila jsem to a vyšlo to! Usmála se taky. Její ustaraný výraz zmizel a najednou v jejím obličejí byla jiskřička. Čapnu dvě krabice a pozvolným krokem mířím k pokladnám. Už z dálky vyhlížím, kde je nejméně lidí a kolik věcí mají v košících a nákupních vozících. Všechno to vyšlo na stejno, tak se stavím za postaršího pána do řady a čekám. Řada se posouvá a já přendám věci na pás. Ještě přidám zelené žvýkačky, nachystám si peněženku a sundám si sluchátka, ale nechám je viset na krku. Za pokladnou sedí mladý kluk. ,,Dobrý večer," pozdraví mě a začíná mi účtovat věci. Všimnu si jeho jmenovky a musím se pousmát, jelikož se jmenuje Buchta. ,,Sedmdesát tři," klikne na kasu, já mu dám do ruky mince a rychle naskládám věci do tašky. Dá mi sedm korun na zpět i s účtenkou a s hlubokým pohledem do očí se rozloučí: ,,Nashledanou."
Ten pohled mě vykolejí natolik, že místo abych řekla to samé co on, tak zamumlám ,,ahoj," a rychle utíkám z obchodu pryč. Svraští se mi čelo a mě proběhne hlavou: ,,Co to mělo být?" Zaženu myšlenku, vlkadám si opět do uší sluchátka a vydám se pěšky domů... I jeden úsměv dokáže změnit celý den. Proč se v dnešní době nikdo na sebe neusmívá? Kde jsou ty časy, kde se lidé jen tak dali s někým do řeči. Dnes se jen všichni straní a vyhýbají se konverzaci s cizími lidmi. Proč tomu tak je? Možná je to tím, jak všichni mají plno starostí a stresu. Ale kdyby si s někým více povídali a více se usmívali, tak hned je lepší den a problémy se trochu zaženou. Nebudťe tak zamračení a zkuste se trochu více usmívat na svět. Třeba se i svět usměje na vás :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama