Srpen 2014

F*ck you!

30. srpna 2014 v 11:30 | Molly |  Díra


Sedím u stolu s kamarádkou. Snažíme se překřičet hlasitou hudbu a popíjíme. Vedeme velice důležitou debatu.
Napiju se piva, pohlédnu dolů ke stolům a celá jsem se rozklepala. Byl tam. Seděl přímo tam. Ze všech hospod si musel vybrat zrovna tu, kde jsme byly my. Ve chvíli, kdy jsem si řekla, že se na něj vykašlu, za to jak mě ignoruje, tak ho musím vidět. Musela jsem sledovat, jak si čmárá, popíjí pivo a kouří jednu cigaretu za druhou. Nakopala bych si. Viděl mě! Když jsem šla na záchod, díval se na mně. Věděl, že to jsem já. Viděl mě několikrát. A když odcházel, zrovna jsem stála venku a telefonovala. Proběhl pohled do očí. Oba dva jsme měli kamennou tvář. Neřekl ani to pitomé: ,,Ahoj." Jen se otočil a odešel.
Jo, jsem teď opilá. Trošku v náladě. Ne moc, ale jen trochu. Kašlu na něj. Nechci ho řešit. Je to jen další z těch idiotů, co si myslí, že s holkama můžou zacházet jako s hračkou. Nemá v sobě asi ani špetku úcty, aby mi řekl, že se semnou bavit nechce. Pobavil se jednou, stačí. Dobře, tím pádem mám chuť mu plivnout do obličeje a nakopat zadek!
Že by se konečně dostavil vztek? Je to tím alkoholem v mém těle? Teď sedím na zemi a snažím se nějak normálně ťukat do klávesnice. Nejspíše to zveřejním, až se vyspím. Musela jsem ho potkat? Asi možná ano, ale jen mě to utvrdilo v tom, že mé tušení bylo správné.
Seděla jsem tam a sledovala ho, jak si kreslí. Byla jsem daleko, měla jsem chuť za ním jít. Ale nechtěla jsem být vlezlá. Viděl mě, věděl, že tam jsem. Věděl, kde sedím, mohl přijít on. Nepřišel, jeho smůla. On mě začal ignorovat jako první.

Myšlenky a pampelišky

29. srpna 2014 v 1:00 | Molly |  Díra




Je tam. Na hřebíčku visí. V modrém rámečku. Obrázek pampelišky a motýla. Jakýkoliv pohled a vybavím si ho. Vidím ho. Ničí mě! Mám chuť ho sundat a to na té zdi je jen pár hodin. A když ho sundám, bude tam jen ten hřebík. Ve zdi. Sám. Opuštěn. Tak jako já. Tak jako moje srdce. Dokud na hřebík nepověsím něco jiného. Dokud můj život nezaplní někdo jiný. Jo, pro mně to má hodně souvislostí. Až moc. Myslím na něj. Nejradši bych zapomněla, ale jak, když najednou všude vidím bílo modré pruhy? Myslím na něj a nechci. Je to opravdu tak jak jsem předpovídala a tak jak si myslím nebo je to jen velké nedorozumění? Vyhraju sázku? Radši bych tu sázku prohrála. Anebo ne? Nevím, nejsem si poslední dobou jistá sama sebou. Překvapují mě mé reakce, myšlenky, chování...
Myslím na kamarádčiného psa- Bubáčka. Je mi ho líto. (Bí, posílám ti alespoň telepaticky ten náš BIG HUG!)
Teď hladím tu mojí chlupatou puberťačku (fenka), která se spokojeně rozvaluje na mojí posteli a myslím na to, jaký byl včera divný den. Jo, naštěstí už se hodiny přehouply přes tu půlnoční hranici. Ale děsím se dnů, které mají přijít. Které přijdou i když nechci.
Cítím stres, cítím napětí. Zase mě z toho bolí žaludek.
Když jsem odpoledne spala, zdál se mi sen. O tajemné modré místnosti za velkými bílými dveřmi. A teď? Koukám opět do tmy, ozářená světlem z obrazovky počítače. Zase budu mít myšlenky minimálně až do tří do rána.
Myslím na pampelišky, na končící léto, které bylo tak krátké. Na to, jak jsem mu tu pampelišku sfoukla do tváře. Jak mu vyskočila ta vráska mezi obočím. Ale... jen v představách.


Jen pro Draka

27. srpna 2014 v 0:04 | Molly |  Díra


Zamotal jsi mi hlavu. Vstoupil jsi mi do života nějak moc rychle. Děsíš mě, ale zároveň je na tobě něco tajemného. Jsi tak kreativní, šarmantní a okouzlující. Byla jsem hrozně nervózní, ale ty jsi mluvil a mluvil. Slova z tebe jen létala. Když jsem se snažila něco vyprávět já a zadrhávala jsem se, pozorně jsi naslouchal. Doslova jsi mě očaroval, když jsme si psali do čtyř do ráda. Venku konverzace taky plynula s časem, ale teď, když si máme psát, tak se zmohneme jenom na to, jak se máme, jaký jsme měli den a že se na sebe opět těšíme. A to mi dává tu nejistotu. Nejistotu, že to nemyslíš vážně. Což mě přivádí na další vyprávění. Ještě před pár dny by mi to bylo naprosto jedno. Ale po ledové královně se mi navrátily city.
Ještě před pár dny by mi bylo jedno, jestli se ti líbím či ne. Bojím se před tebou cokoliv říct, abych tě nějak nezklamala. A tady to píšu jen z důvodu, že se ti to bojím říct nebo eventuálně poslat. Jsem srab. Jsem absolutní srab. Nechápu se. Několik měsíců jsem taková nebyla a najednou mi zase záleží na chlapech. Kvůli tobě, draku, nemůžu klidně spát, nemůžu klidně přemýšlet a mám tě plnou hlavu. Jak si to dokázal? Jak si to udělal? Máš pár nedokonalostí, ale nechápu proč, ale líbí se mi. Nevadí mi. Ta kresba pampelišky s motýlem je krásná. A ta pusa. Ach bože, ta pusa. Tvé rty byly tak jemné a zároveň dominantní. Jsi bohém. Bohém s vráskou mezi očima. Jo, opět zdůrazňuji tu vrásku, jenže pro mě je velice důležitá. Kdyby jsi četl jednu mojí sentimentální povídku, kterou nejsem schopna dokončit, asi by jsi to pochopil, ale mé psaní nestojí za nic. Je to o ničem, jen mé citové výlevy. A tohle k tomu taky patří. Přemýšlím, jestli ti to poslat nebo ne. Možná časem, až zjistím, jaký doopravdy jsi. Jestli jsi opravdu takový, za kterého se vydáváš anebo je to jen přetvářka, aby jsi mě dostal do postele. Mám v tobě jistou nejistotu, buď se vyvrátí nebo potvrdí. Bude mě to sice bolet (bohužel, kdyby vládla ledová královna, tak mi to je jedno), ale později se přes to nějak přenesu. Ale budu mít problém. Vím to už teď. Je to něco ve stylu: ,,Jednou okusíš a už nechceš jiné.."


Ledová královna

26. srpna 2014 v 13:01 | Molly |  Díra

Padám koleny na tvrdou podlahu. Neuvěřitelná bolest se mi rozlévá po těle. Cítím ji v každé tepně, žíle, v konečcích prstů..
Chytám se za vlasy s myšlenkou, že tu bolest nevydržím. Spouští se mi hysterický pláč. V místnosti jde slyšet jen mé zajíkání. Za posledních několik měsíců, kdy mé srdce zmrzlo a bolestivé rány s ním, se to právě teď všechno vrátilo. Srdce rozmrzlo. Ledová královna byla vypuštěna z vězení a teď ničila mé tělo. Ležím, svíjím se v bolestech a klepu se zimou. Královna mi našeptává každičkou větu, která mě nějak zranila a která ublížila lidem kolem mně. Těm, které jsem zradila.
Každé její slovo trhá mé vnitřnosti na malé kousíčky a naprosto se v tom bez jediného soucitu vyžívá.
Vše co jsem potlačovala se teď vyplavilo najednou. Je to nesnesitelné a já se nedokážu zmohnout na nic jiného než na pláč a vzlykání. Utírám si dlaní černé oči od řasenky a slz, ale tváře mám pořád mokré. Má duše křičí o pomoc. Proč teď?
Lapám po dechu. Chlad postupuje mým tělem. Křičím: ,,Proč?" V každém písmenu, které vyjde z mých úst je plno bolesti, strachu a zoufalství. Je to trest?
Má citlivá duše se snaží bojovat s ledovou královnou. Snaží se jí spoutat a uklidit někam, kde nenapáchá žádnou škodu. Sesadit jí z trůnu. Po nějaké hodině, kdy stále ležím na zemi, brečím a cítím se na pokraji útesu, duše vyhrává a královna byla uvězněna, spoutána a zahrabána hluboko v mém těle, kde nenapáchá žádnou škodu.
Cítím rozmrzající krev v mém těle, jak se snaží rozproudit.

Opak vesmíru?

21. srpna 2014 v 1:14 | Molly |  Díra


Sedám si do studené trávy. Vnímám jen melodii hudby, která mi hraje do uší a pozoruji oblohu posetou miliardy světýlek. Žádná lampa, žádný městský ruch. Jen posečená louka, já a vesmír. Zhluboka se nadechuji. Bezvětří tomu dodává ještě větší kouzlo. Lehám si a prohrabuji orosené lístky trávy. Ponořím se do svých myšlenek a úvah. Vesmír, jakási hmota, která si hraje a vytváří různé kuličky planet, do které dává pokaždé něco jiného. Jednou je to směs plynů, podruhé je to směs kovů a když si tak modeluje jednu planetku, rozhodne se do ní dát takovou směs, která utvoří život a díky tomu jsme teď tady. A tak si donekonečna hraje na umělce. Jednoho dne si bere štětec a barvy a maluje tu nádhernou směsici různých mlhovin, galaxií, mléčných drah a dalších různých vesmírných zajímavostí a tím si krátí čas ve svém vlastním vakuu.
Říká se, že vesmír je nekonečný. Ale jak si představit nekonečno? Jako obrovské cosi, co nikde nekončí? To bychom museli mít ale nekonečnou myšlenku. A co teprve, když se zamyslím nad tím, co je opak nekonečna? Napadá mě.. nic. Že by byl opak nekonečna nic? Jak si mám představit nic a nekonečno? Je to podivuhodné, jaké jsou na tomto světě krásy. I ve špatných věcech je krása. A ten kdo to dokáže vidět je obdařen tak neskutečnou věcí, že se to nedá považovat jako dar od boha, ale jako dar od vesmíru. Měli bychom otevřít oči, odpoutat se od tohoto textu a jít obdivovat krásu světa, tak jak byl stvořen a přetvořen námi. Vnímat podstatu věci, maličkosti, zázraky a vnímat svět i se zavřenýma očima.. Vidět krásu v nekonečnu i v ničem..

Vzpomínka na píseň

18. srpna 2014 v 0:28 | Molly |  Povídky


Ležím na ledové podlaze, která mě studí na zádech. Vzduch proudící otevřeným oknem se radostně ohřívá na zbytečku tepla z mého těla. Nechávám se unášet chladem. Alkohol kolující v mých žilách mi dává iluzi tepla. Vedle mně stojí poloprázdná láhev vodky. Společnost jí dělá krabička cigaret s jedním joitem. Bezmyšlenkovitě vytahuji jednu cigaretu. Opatrně jí přiložím ke rtům a zapaluji druhý konec. Potáhnu a vdechuji nahořklý kouř, který dojde až do mých plic. Štípe mě v krku. Vydechuji a sleduji šedý oblak. V mé hlavě je prázdno. Žádná myšlenka, žádná vzpomínka, žádná naděje, žádná víra.. pouhopouhé pusto a prázdno. Kouřím cigaretu, popel odklepávám do nízké zašedlé špinavé sklenice. Proplouvám prázdnem. Naposledy si potáhnu a cigaretu uhasínám. Hořkost v mých ústech proplachuji štiplavou chutí průhledné tekutiny a polykám. Zahřeje mě v krku a poté se uvelebí v mém prázdném žaludku. Sleduji tmu na stropě a v hlavě mi začnou znít klavírní tóny. Prsty mi začnou běhat po zemi. Jen lehounce ťukají jako baletky. Začínám cítit bolest a úzkost. Do mysli mi přijde vzpomínka...
Jsme u něj v pokoji. Sedí na zemi opřený o postel, já mám hlavu v jeho klíně a spolu posloucháme klavírní skladby. Cítím jeho prsty v mých vlasech.
Byli jsme každý úplně jiný, ale přesto jsme se navzájem doplňovali. On mě naučil poslouchat klasiku a já mu ukázala kouzlo rocku. Slzy mi začnou stékat po tváři. Vidím jeho smějící se tvář. Vidím jeho jiskřící oči, ve kterých jsem našla optimismus a radost ze života. Ukázal mi spousty nových věcí a tolik mě toho naučil. Jsem mu nekonečně vděčná. Přála bych si mít možnost mu poděkovat a zároveň se mu omluvit. Ztělesňoval dokonalost celého světa, lásku, štěstí, víru. Byl můj král, má píseň v duši a oheň v mém srdci. Ale oheň vyhasl jen kvůli mé blbosti. Když zjistil, že jsem se zhulila a pak se vyspala s nějakým klukem, nedokázal se přes to přenést a odpustit mi. Cítím vinu, chápu ho.
Otáčím se na bok a zajíkám se v slzách. Bolest je neskutečně velká, nemám sílu.

,,To je má oblíbená," vstal, chytl mě za ruku, kolem pasu a tanečními kroky jsme proplouvali jeho pokojem.
,,Moc dobře víš, že tancovat neumím," protestovala jsem.
,,Nech se unášet melodií a já tě povedu."












Nejde zapomenout

15. srpna 2014 v 1:09 | Molly |  Povídky


Vzala jsem vstupenku ze stolu, hodila jí do kabelky a utíkala ke dveřím. ,,Už jdeš?" ptala se mě máma.
,,Jo, nemám čas. Ujede mi autobus," nazula jsem si tenisky a těsně před tím, než jsem zabouchla dveře jsem slyšela: ,,Nezapomeň na navrátila!"
Schody jsem brala po dvou, div jsem si nezlomila nohu, vyběhla z baráku a dál běžela na autobusovou zastávku. Sotva jsem přiběhla, autobus přijel. Nastoupila jsem a lapala po dechu. ,,Už nemusím spěchat," problesklo mi hlavou a usadila na volném místě. Měla jsem volnou chvíli pro sebe a mělo to katastrofální následky. Myšlenky mě pohltily. Doslova jsem se v nich začala topit. Strach, představy, obavy.. Bylo to něco zničujícího.
Když jsem pak viděla Lucii s Evou na vlakovém nádraží, trochu se mi ulevilo, ale můj žaludek se doslova ždímal. Nechápala jsem sebe samu. Čím blíž místu konání jsme byly, tím hůř mi bylo. Nevěděla jsem, jestli dřív omdlím nebo se pozvracím.
,,Jak dlouho jsi nebyla na jejich koncertě?" Zeptala se mě Lucie, když jsme stály před pódiem.
,,Já nevím, asi.." zamyslela jsem se. ,,Asi dva roky."
,,Verčo, je ti dobře?" Ve tváři měla ustaraný výraz.
,,Jo, zajdu koupit něco na pití, hned jsem zpátky," vzala jsem peněženku a šla najít nějaký stánek. Potřebovala jsem se nějak uvolnit. Procházela jsem se po trávě a koukala na nebe. Slunce zapadalo, bledě modrá se měnila ve tmavou a byly červánky. Měsíc, který byl ve fázi couvání už byl na obloze a vypadalo to jako na nějaké romantické fotce. Úplně mě ten pohled pohltil.
,,Veru? Jsi to ty?" Ozval se známý hlas zamnou. Prudce jsem se otočila a pocity se ve mě míchaly jako v mixéru. Slzy se mi nahrnuly do očí. ,,Jáchyme!" Stála jsem jako přimrznutá a nevěděla jsem, co mám dělat.
,,Tebe bych tady nečekal!" Celý rozzářený mě vzal do svého náručí. Přitiskla jsem obličej na jeho hruď. Už jsem to nevydržela a slzy se mi roztekly po tváři.
Pustil mě. ,,Ty brečíš?"
,,Né, promiň," rychle jsem si rukou utírala oči a pozvedla koutky úst.
,,Jak dlouho jsme se neviděli?"
,,Asi dva roky," odpověděla jsem.
,,Jáchyme, už musíme jít zvučit," volal na něj bubeník.
,,Uvidíme se potom," mrkl na mě a běžel k pódiu.
Při čekání v řade jsem se plácala ve svých pocitech a nevěděla, co si mám myslet. Když jsem se vrátila k holkám i s pitím, kapela už měla nazvučeno, vše připraveno a všichni netrpělivě očekávali vypuknutí. Intro se rozeznělo. Kluci vyběhli na pódium a hned začali hrát první píseň. Lidé kolem mně začali zpívat, tančit, skákat a jásat. Běhal mi mráz po zádech, když jsem si všimla, jak Jáchym těká pohledem mezi lidmi.
,,Co je?" Křičela mi Lucie do ucha, poté chytla mojí ruku a donutila mě skákat na refrén. Vypustila jsem každičkou myšlenku a začala si konečně užívat koncert. Hráli jednu písničku za druhou a já byla v jiném světě.
Jáchym se ujal slova, když kluci měli malou pauzu na pití. ,,Rád bych tuto písničku věnoval osobě, která má tuhle nejraději, osobě, se kterou jsem toho spoustu zažil, osobě, kterou jsem neviděl dva roky a když jsem jí dnes uviděl, myslel jsem si, že mám halucinace," podíval se na mě. ,,Verčo, to je jen pro tebe!" Otočil se, podíval se na bubeníka, který třikrát ťukl paličkami do sebe a poté do bubnů. Poznala jsem jí hned.
Eva s Lucií se na mě podívaly a já se rozbrečela.
,,Jak si může pamatovat, která je tvá nejoblíbenější?" Ječela mi do ucha Eva.



This is our song!

11. srpna 2014 v 17:43 | Molly |  Díra


Zmáčknu play a první tóny se rozezní, a cítím se, jako by se krev proměnila v noty a rozvibruje mi celé tělo. Je až k neuvěření, co tahle obyčejnost semnou dělá. Tisíce pocitů se ve míchá. Zpěvák začíná zpívat první slova a já se přidávám. We'll scream it loud! This is a melody, it's time to sing it out. So give us words before we all forget!
Slova naplňují mé srdce. Rozplývá se to v mém těle jako droga. Zavírám oči, jsem v jiném světě. Stojím mezi nimi. Ocitáme se na jedné vlně, v jedné euforii. Zvedám ruce a všichni doslova křičíme. This is where I lift my hands and say enough is enough!
Tahle píseň, tenhle song! Mluví z mé duše, mluví z mého srdce. Stojím před bubny a každičký úder prochází mým tělem jako elektrické šoky. So many people are broken and they're not getting up! This is our offering, this is our hope!
Slzy se derou z mých zelených očí, zavírám je a skláním hlavu. Kytarista mi jí zvedá a s úsměvem zpívá: This is what we believe in, and we're not giving up. Napodobuji kytaristu na imaginární kytaru a užívám si naprosto každičký moment.
This is our song. So sing out loud a chorus for us. Jsem to já, jsou to oni. It's all too much, I can fell my lung collapse on me. Padám na kolena, vjíždím si prsty do vlasů.
Baskytarista přestává hrát a pomáhá mi se postavit na nohy. Bitter soul why are you weeping ters that fall only for you?
Energie do mě uhodila jako blesk. Zpěvák mě chytá za druhou ruku, otáčím se: This is our song!
Mikrofon je před jeho ústy. So sing out loud a chorus for us. Při další větě jde slyšet jen můj hlas: It's all too much, I can feel my lung collapse on me.
Jeho dlaň mě pálí na té mojí. Pořád mě ještě drží. Dodává mi to sílu a naději. Křičíme z plných plic. This is my worship, this is my life. To bring hope into this broken world.
Běhá mi mráz po zádech. Slova ze mě vycházejí automaticky. This is my worship, this is our worship! Moji pozornost upoutá padající kšiltovka od kytaristy. Okamžitě jí zvedá a nasazuje jí na mojí hlavu. This is our song. Naposledy se všichni postavíme kolem sebe. We'll scream it loud. Kytary a bicí utichnou. Slyším jen slova: So sing out loud a chorus for us. A já potichu šeptám: It's all too much, I can fell my lung collapse on me...

(
překlad textu písně)




Ticho

6. srpna 2014 v 3:05 | Molly |  Díra

Je to tady zase. Otevírám oči a vidím můj pokoj. Oddechnu si a potichu si šeptám: ,,Byl to jen sen."
Snažím se myslet na něco jiného, ale pořád se mi v hlavě přehrává ta hrůza. Bojím se zase usnout. Přepadá mě depresivní nálada. Chci se před ní schovat, utéct. Přetáhnu si peřinu přes hlavu, rukou si vjíždím do vlasů a zadržuju slzy.
Polije mě horko, plíce se mi stáhnou a hořké slzy se mi kutálí po tváři a já se ptám: ,,Proč se mi musí zase zdát o jeho smrti? Tak dlouho to tady nebylo. A najednou.."
Tisknu víčka k sobě. Vidím ho stát před sebou. Slyším jeho hlas a můj křik. Řekne mi: ,,Mám tě rád," pak vidím dvě bílá oslňující světla a ukončí to mé zoufalé: ,,Néé!"
Celé tělo mám v křeči. Sleduju a poslouchám tmu. Všude kolem je tma. Děsivá, chladná, černá.. obklopuje mě a snaží se mi dostat do těla. Nechávám ji. Nebráním se. Lehám si na záda a s jedinou myšlenkou sleduji temnou noc. Bez jediného pohybu tak ležím hodiny. Vnímám jen ticho, je tak uklidňující.. Po dlouhé době, bez pozvání, přichází ten stav. Jak ho jen nazvat? Pocit prázdnoty. Velké černé nic se ve mě uvelebuje. Opouští mě i ta poslední myšlenka a jen dýchám...

Zemřít teď anebo zůstat navždy!

5. srpna 2014 v 13:55 | Molly |  Díra


Energie proudí mým tělem, když stojím v davu lidí, kteří zažívají naprosto ty stejné pocity jako já. Opouští mě jakékoliv myšlenky, problémy světa a mé strasti. Cítím se uvolněně a příjemné chvění mě lechtá po kůži. To je to, co miluju! To je ta situace, kdy si přeju, aby to nikdy neskončilo a trvalo to napořád! Je to naprostý únik z reality, uvolnění a pocit, že někam patřím. Zvedám ruce, do rytmu skáču a když přichází ,,Hej! Hej," křičím z plných plic, aby mě slyšeli až na druhé straně světa, aby všichni věděli, že tohle mi nikdo nevezme. Každý text si zpívám, prožívám tu euforii s každým, kdo je právě teď tady. Je jedno kdo jaký je, tady je to jedno, jestli má někdo 15 let a nebo 50, jestli má vystudovanou vysokou školu, je doktor či nějaký dělník. Tady je to fuk. Každý tančí, skáče, křičí a nemyslí vůbec na nic. Vrací mi to naději a pocit, že život má nějaký smysl. Není to ani tak o tom, vidět kapelu, ale je to o prožívání pocitů se všemi těmi lidmi. Každý si dělá co chce, najednou je to střed vesmíru. Pojď, přidej se k nám a nech se unášet rytmem hudby. Je to vzplanutí toho mého stydlivého já a opravdu se projevím. Každý je tu sám za sebe, ale v tomhle jsme všichni stejní. Zbytek světa se rozplyne. To je to místo, kde sny neumírají a vy máte pocit, že nic není nemožné. Je to místo, kde se můžu vykřičet, vyblbnout a umřít. V tuto chvíli všichni dostávají novou šanci začít znovu. Nový začátek, začít dělat všechno jinak.
,,Strácám pulz, stále dýchám jeden deň, zajtra neexistuje a tento moment už viac nepríde," křičí dav zároveň se zpěvákem kapely a ty slova neuvěřitelně pasují na tuto situaci a na tyto pocity. Je mi božsky a lépe by už být nemohlo! Přeju si zemřít teď anebo zůstat navždy..