Mr. Perfect

5. srpna 2014 v 1:05 | Molly |  Díra


Kráčím si ulicí, do uší mi hraje má oblíbená kapela a soustředím se na slova, která zpěvák zpívá. Mám pocit, jako by mi zrovna mluvil z duše. Dívám se do země, když mě v ten moment mně něco přinutí vzhlédnout. Vidím ho a najednou přestávám vnímat, dýchat a mé srdce přestalo tlouct. Celý svět se rozplyne a já pozoruju jen jeho. Jak má dokonalé oči, rty, vlasy, úsměv... A poté začínám panikařit, jelikož si všímám, že se usmívá přímo na mne. Koušu si ret a oči sklopím dolů. Přistoupí, sundá mi sluchátka a promluví: ,,Ahoj, já jsem..."
V ten moment se probouzím a jsem naštvaná sama na sebe. Pořád se mi o něm zdá. O té pravé lásce. Proč po ní všichni toužíme, ale nikdo pro ni nic nedělá? Neodpouštíme, nedáváme druhé šance, nejsme tolerantní, podvádíme, lžeme, nevážíme si druhých..? Proč se rozcházíme při prvních velkých hádkách a nebo máme pocit, že už nemilujeme?
U babičky jsem si prohlížela její fotky a když jsem se zadívala na dědu, který umřel než jsem ho stihla poznat, tak mi babička začala vyprávět jak se poznali. Byl to štramák a i když měl své chyby, stejně s ním babička vydržela tak dlouho a kdyby žil, tak jsou spolu do dnes. Nerozvedla se s ním při prvním velkém problému. Ale proč je to v dnešní době jinak? Když se slíbí: ,Až do smrti,' tak by to tak mělo taky být ne?
Hodně času trávíme hledáním toho dokonalého, ale co když ho máme přímo pod nosem, ale nevšimneme si anebo promarníme šanci a ztratíme ho? Naše smůla..
Já jsem se rozhodla, že chci být sama do doby, než poznám kluka, který mi za to bude opravdu stát. Co nebude jen kupa testosteronu, ale bude to Mr. Perfect. Ale teď se ptám sama sebe: Existuje nějaký takový nebo je to jen v mém snu a ve filmech a knihách?... pesimistická odpověď: Ne neexistuje a jestli jo, tak na druhé straně planety anebo je zadaný. (Nebo je to realistická odpověď?) Měla bych se na pana Dokonalého vykašlat. Pustit ho z hlavy, ale je to hrozně těžké, jelikož můj mozek je někdy dost tvrdohlavý. A jak si představuju Mr. Perfect? Vlasy hnědé, mírně rozcuchané a lehce padající do čela, hnědozelené oči, plnější vykrojené rty, vysoký, mužný.. Umí mi naslouchat, dokáže mě pochopit, šeptá mi do ucha, hladí mě ve vlasech a při pohledu na něj se mi tají dech. Dělá mě šťastnou, má rád stejnou hudbu jako já a po nocích mi lehounce brnká na kytaru a zpívá mi: ,,Na, na, ná." Když jsem šťastná, je šťastný semnou, dokáže blbnout, ale taky zanechat vážnou tvář. Do ničeho mi nekecá a ani mě do ničeho netlačí. Když se stydím, nechá moji tvář schovanou v dlaních a svůj obličej si na protest schová taky...
Takhle bych mohla pokračovat do konce světa a jeho nového začátku.. jenže tohle nikdy takového nebude, nikdy HO nenajdu. Jsem cvok, já to vím, ale tomu snění se nedá odolat.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 grey.t grey.t | E-mail | Web | 5. srpna 2014 v 17:05 | Reagovat

Podle mě je to tak, že (i když máme většinou všichni nějakou vysněnou představu) jsou prostě lidé, kteří nám stojí za to, abychom to s nimi zkusili. A když zjistíme, že je nám s nimi dobře, tak jsme schopní jim odpouštět, pracovat na tom vztahu. Ale ne vždy je to záruka úspěchu, někdy to prostě asi přestane navzdory všemu klapat z nějakých důvodů po roce, po dvou, po dvaceti...
Vztahy jsou extrémně těžká věc, i když se to nezdá...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama