Září 2014

Náš svět

14. září 2014 v 17:51 | Molly |  Díra


Chytáš mě za ruku a beze slov vedeš k tajemným dveřím. Druhou rukou saháš po klice a s pohledem na mně je otevíráš. Odvádíš mě do říše fantazie, představ a hlavně daleko od reality. Daleko od lidí, kteří nám nerozumí.
Ptám se: ,,Jak jsi to dokázal?"
Ocitáme se v kouzelném světě. Pohlceni. Okolo nás létají kouzelní broučci hrající na housličky. Jdeme lesní uličkou pokrytou barevným podzimním listím. Mlčky kráčíme, koukáme do korun tančících stromů. Obdivujeme tu krásu. Lehký vítr sfoukává další žluté a oranžové lístečky, které jako pírka padají k zemi. Nad hlavami nám proletí velký zelený drak a před námi proběhne několik malých trpaslíku oblečených v červených montérkách a s čapkami na hlavičkách.
Pokračujeme v cestě dál. Stále mlčky. Chytáš mě za ruku a zastavuješ. Pohlédnu směrem, kterým se díváš. Stojí tam malá dřevěná chaloupka. Přes okno jde vidět vystresovaný mág, v jedné ruce drží knihu a zběsile něco hledá. Druhou rukou vhazuje nějaké lístečky do kotlíku. A v ten moment je v celé chaloupce plno dýmu. Mág otevírá okno a snaží se to všechno vyvětrat.
Pokračujeme v cestě. Kráčíme ruku v ruce a vedeš mě k brebentícímu keři růží. Štěbetají mezi sebou a smějí se. Přivoním si k bílému květu, což jí rozesměje ještě více, protože jí to polechtalo. Ucítím nádhernou jedinečnou vůni.
Ještě než pokračujeme v cestě, pohladím její okvětní lístky.
U lesní studánky tancují malé lesní víly v bílých šatech se svými strážci. Tancují s lehkostí svůj překrásný příběh.
Dojdeme na kraj lesa. Před námi je louka plná různých květů a barevných motýlů. Leháme si do trávy a pozorujeme červánky na obloze a čekáme, až zapadne slunce a vyjdou hvězdy. Začínáš mi vyprávět příběh o mořské víle, která měla v srdci mnoho lásky a chodila krmit velkého osamělého Krakena a dělala mu společnost. Do jejího malého mořského paláce v řasách jí chodil navštěvovat vládce všech moří a vod. Popíjel kávu z hrníčku, který mu klouzal mezi prsty a vyprávěl víle historku o tom, jak potkal miminka chobotnic. Trojzubec a brašnu měl položenou na zemi, kterou očichával malý mořský domácí koník.

Slunce zapadlo, hvězdy krásně svítily na černé obloze a srpek Měsíce na ně dohlížel.
,,Myslíš, že vesmír má nějakou vůni?" Napadlo mě.
,,Nevím, poletíme to vyzkoušet!" Nasedli jsme do vesmírné lodi, která vypadala jako motýl s velkými křídly a letěli jsme do vesmíru.

Jen ty mě dokážeš vzít na místa, kam mě nikdo jiný nedostane...


Poslední první školní den

14. září 2014 v 15:21 | Molly |  Díra

Z mobilu začne hrát písnička, která by mě měla probudit. Otáčím se, snažím se rozlepit oko a kliknout na tlačítko s nápisem: Odložit. Hlavu si překryju peřinou a v hlavě slyším zoufale: ,,Já tam nejdu!"
Po dvou minutách mi začne budík zvonit znovu. Tentokrát si už sedám na postel a mžourám do tmy. Chodidly nahmatám papuče, které si nazuju. Malá chlupatá příšerka už stojí vedle mně. Pohladím jí a zamířím do kuchyně, kde postavím vodu na čaj. Všechny ranní rutiny- aneb stihni všechno do čtyřiceti minut- se mi po skoro třech měsících vrátily.
To každodenní ponocování do tří ráno skončilo. Místo toho vstávám ještě za tmy. Opět se dostávám do toho odporného kolečka s názvem škola. Každý den to samé. Po cestě na autobusovou zastávku se mě zmocňuje zoufalství. Ranní chlad se lepí na mé holé lýtka. Batoh na zádech, tenisky na nohou a já rychle ťapkám do kopce, aby mi neujel autobus. Do toho stíhám ještě psát kámošce esemesku, jestli náhodou nezaspala. Nastupuji do autobusu, pár rozespalých lidí už tam sedí, ale nikdo se neusmívá. Proč? Mít radost z toho, že jedu do školy či do práce, která mě nebaví? Jo, chápu. Dochází mi, že já se taky neusmívám. Vlastně mám depresi z toho, že jedu poslední první den do školy na střední škole. A ještě k tomu nám začínala škola až o týden později než na jiných školách.
Vystupuju z autobusu a jdu na tramvajovou zastávku, kde mě čeká kámoška-spolužačka-spolusedící s cigaretou.
Místo obyčejného ,,Ahoj," se na sebe podíváme a obě dvě řekneme najednou: ,,Já tam nechci!"
Zoufalství je čím dál tím větší. Zmocňuje se mé duše. Nechci tam, protože tři roky flákání skončilo a letos se budu muset doopravdy učit, připravovat se na maturitu a hlavně nebýt drzá na učitele (jen na ty, kteří si to zaslouží.)

,,Musíme si najít dobré místo," domlouváme se.
,,Kam si sedneme?"
,,Tam, jak jsme seděly v prváku."
Po cestě mi létá v hlavě myšlenka. V ranní tramvaji potkávám ty samé lidi, ty samé obličeje a přitom o nich nic nevím. Každý den máme společnou věc, ale stejně nikdo neví, jak se kdo jmenuje. Už to bude čtvrtým rokem, co se dělíme o tu samou cestu. Začnu o tom debatovat s kámoškou a pak si všimnu, jak nás poslouchá starší paní.
Po dalším přestupu, další její cigaretě, setkání s dalšími spolužáky už míříme do školy.
Po pěti vyšlapaných patrech usedám do lavice, kterou jsem chtěla. Vidím zase lidi, se kterými budu pět dní v týdnu trávit dny.
Zvoní na první hodinu. Pokládám hlavu na lavici a snažím se přijít na to, jak jsem ležela, aniž by mě to nějak bolelo.
,,První den a ty už spíš," otáčí se ke mě spolužačka sedící přede mnou.
Zvedám hlavu. ,,Jen chci přijít na to, jak jsem vždycky spala."
Otáčím se na moji spolusedící, která už spí.
Vítej, čtvrtý ročníku!
--------------------------------
jo, je to psáno o týden později, ale celý týden jsem se nemohla smířit s tím, že už to zase začalo.

Podzimní listí

6. září 2014 v 1:21 | Molly |  Díra

Sedím v parku na lavičce a pozoruju stromy, jak se pomalu zabarvují. Jak se z mé oblíbené zelené mění na žluté a oranžovo červené. Je to tady. Září přišlo, aniž by ho někdo chtěl a s sebou přineslo i podzim. Je tak krásný a kouzelný, ale zároveň depresivní. Sleduju padající listí, které s jemnou lehkostí dopadá na trávu. Koukám do korun stromů, nad nimi je jasná obloha. Myšlenky se v mé hlavě předbíhají a tvoří se nové a nové. Je jich moc. Nedokážu se uvolnit, jsem pořád jako v nějaké křeči. Přemýšlím nad životem, láskou, přátelstvím.. Člověk je společenský tvor, ale já jsem hrozně uzavřená. Nedokážu vyslovit mé myšlenky nahlas. Zvlášť když to mám říct někomu. Projevit city. Bojím se brečet se na veřejnosti. Radši si to nechávám na večery, kdy sedím v bezpečí mého pokoje, kdy všichni spí a nikdo se mě neptá: ,,Co ti je?" Už jsem unavená z toho věčného přetvařování a opakování té odporné lži: ,,Nic mi není, cítím se fajn."
Bojím se připustit si city k tělu. Bojím se připustit si fakt, že realita je jiná, že nikdy nic nebude tak, jak bych si přála.

Ty to nevíš, but I need your love. A s největší pravděpodobností se to nikdy nedozvíš. Nikdy ti to neřeknu. NIKDY!

Myšlenka jak spolu sedíme staří a šediví v parku na lavičce, ruku v ruce a pozorujeme spolu stromy a padající listí.
Jen naivní pohádka lásky, která se nikdy neuskuteční, protože ty budeš na té lavičce sedět s někým jiným.
Chtěla bych zase věřit v lásku, ale pořád nějak nedokážu přejít přes ten vratký most. Chtěla bych věřit v něco, co mi bude dávat nějakou naději na lepší život. Chtěla bych věřit v sebe samu. Nějak se mi to pořád nedaří.
Sedí vedle mě jen pouhá náhražka za tebe. Bolí mě ubližování mu. Držím ho za ruku, ale stejně ve mě pořád křičí alarm, který značí, že to je jen pouhé vynucení něčeho, co ve mě není.
Chci zmizet, zapomenout, odletět... daleko. Pouze ti dát papír, na kterém bude napsaná jedna věta. Ta nevyslovená. Nebo bych ti dala rovnou celý dopis? Možná několika stránkový. Možná by tam byla pouze ta jedna věta. Možná. S pusou na tvé líčko bych zmizela statisíce kilometrů daleko. Nevím kam, ale hlavně někam, kde nejsi ty. ON to ví. On, který vidí bubliny nad hlavami lidí a čte si je. A tím mě neskutečně děsí.
I love like you...