Podzimní listí

6. září 2014 v 1:21 | Molly |  Díra

Sedím v parku na lavičce a pozoruju stromy, jak se pomalu zabarvují. Jak se z mé oblíbené zelené mění na žluté a oranžovo červené. Je to tady. Září přišlo, aniž by ho někdo chtěl a s sebou přineslo i podzim. Je tak krásný a kouzelný, ale zároveň depresivní. Sleduju padající listí, které s jemnou lehkostí dopadá na trávu. Koukám do korun stromů, nad nimi je jasná obloha. Myšlenky se v mé hlavě předbíhají a tvoří se nové a nové. Je jich moc. Nedokážu se uvolnit, jsem pořád jako v nějaké křeči. Přemýšlím nad životem, láskou, přátelstvím.. Člověk je společenský tvor, ale já jsem hrozně uzavřená. Nedokážu vyslovit mé myšlenky nahlas. Zvlášť když to mám říct někomu. Projevit city. Bojím se brečet se na veřejnosti. Radši si to nechávám na večery, kdy sedím v bezpečí mého pokoje, kdy všichni spí a nikdo se mě neptá: ,,Co ti je?" Už jsem unavená z toho věčného přetvařování a opakování té odporné lži: ,,Nic mi není, cítím se fajn."
Bojím se připustit si city k tělu. Bojím se připustit si fakt, že realita je jiná, že nikdy nic nebude tak, jak bych si přála.

Ty to nevíš, but I need your love. A s největší pravděpodobností se to nikdy nedozvíš. Nikdy ti to neřeknu. NIKDY!

Myšlenka jak spolu sedíme staří a šediví v parku na lavičce, ruku v ruce a pozorujeme spolu stromy a padající listí.
Jen naivní pohádka lásky, která se nikdy neuskuteční, protože ty budeš na té lavičce sedět s někým jiným.
Chtěla bych zase věřit v lásku, ale pořád nějak nedokážu přejít přes ten vratký most. Chtěla bych věřit v něco, co mi bude dávat nějakou naději na lepší život. Chtěla bych věřit v sebe samu. Nějak se mi to pořád nedaří.
Sedí vedle mě jen pouhá náhražka za tebe. Bolí mě ubližování mu. Držím ho za ruku, ale stejně ve mě pořád křičí alarm, který značí, že to je jen pouhé vynucení něčeho, co ve mě není.
Chci zmizet, zapomenout, odletět... daleko. Pouze ti dát papír, na kterém bude napsaná jedna věta. Ta nevyslovená. Nebo bych ti dala rovnou celý dopis? Možná několika stránkový. Možná by tam byla pouze ta jedna věta. Možná. S pusou na tvé líčko bych zmizela statisíce kilometrů daleko. Nevím kam, ale hlavně někam, kde nejsi ty. ON to ví. On, který vidí bubliny nad hlavami lidí a čte si je. A tím mě neskutečně děsí.
I love like you...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 homoleninus homoleninus | Web | 7. září 2014 v 11:35 | Reagovat

Časem potkáš někoho dalšího.
Nemusíš ho milovat, ale může tě přes to přenést, začož ho nejspíš milovat budeš, třebaže jen jako člověka a ne jako přítele.

S tím pláčem sem na tom stejně a teď, když je podzim, který mimochodem zbožňuju, to bude ještě zajímavější.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama