Poslední první školní den

14. září 2014 v 15:21 | Molly |  Díra

Z mobilu začne hrát písnička, která by mě měla probudit. Otáčím se, snažím se rozlepit oko a kliknout na tlačítko s nápisem: Odložit. Hlavu si překryju peřinou a v hlavě slyším zoufale: ,,Já tam nejdu!"
Po dvou minutách mi začne budík zvonit znovu. Tentokrát si už sedám na postel a mžourám do tmy. Chodidly nahmatám papuče, které si nazuju. Malá chlupatá příšerka už stojí vedle mně. Pohladím jí a zamířím do kuchyně, kde postavím vodu na čaj. Všechny ranní rutiny- aneb stihni všechno do čtyřiceti minut- se mi po skoro třech měsících vrátily.
To každodenní ponocování do tří ráno skončilo. Místo toho vstávám ještě za tmy. Opět se dostávám do toho odporného kolečka s názvem škola. Každý den to samé. Po cestě na autobusovou zastávku se mě zmocňuje zoufalství. Ranní chlad se lepí na mé holé lýtka. Batoh na zádech, tenisky na nohou a já rychle ťapkám do kopce, aby mi neujel autobus. Do toho stíhám ještě psát kámošce esemesku, jestli náhodou nezaspala. Nastupuji do autobusu, pár rozespalých lidí už tam sedí, ale nikdo se neusmívá. Proč? Mít radost z toho, že jedu do školy či do práce, která mě nebaví? Jo, chápu. Dochází mi, že já se taky neusmívám. Vlastně mám depresi z toho, že jedu poslední první den do školy na střední škole. A ještě k tomu nám začínala škola až o týden později než na jiných školách.
Vystupuju z autobusu a jdu na tramvajovou zastávku, kde mě čeká kámoška-spolužačka-spolusedící s cigaretou.
Místo obyčejného ,,Ahoj," se na sebe podíváme a obě dvě řekneme najednou: ,,Já tam nechci!"
Zoufalství je čím dál tím větší. Zmocňuje se mé duše. Nechci tam, protože tři roky flákání skončilo a letos se budu muset doopravdy učit, připravovat se na maturitu a hlavně nebýt drzá na učitele (jen na ty, kteří si to zaslouží.)

,,Musíme si najít dobré místo," domlouváme se.
,,Kam si sedneme?"
,,Tam, jak jsme seděly v prváku."
Po cestě mi létá v hlavě myšlenka. V ranní tramvaji potkávám ty samé lidi, ty samé obličeje a přitom o nich nic nevím. Každý den máme společnou věc, ale stejně nikdo neví, jak se kdo jmenuje. Už to bude čtvrtým rokem, co se dělíme o tu samou cestu. Začnu o tom debatovat s kámoškou a pak si všimnu, jak nás poslouchá starší paní.
Po dalším přestupu, další její cigaretě, setkání s dalšími spolužáky už míříme do školy.
Po pěti vyšlapaných patrech usedám do lavice, kterou jsem chtěla. Vidím zase lidi, se kterými budu pět dní v týdnu trávit dny.
Zvoní na první hodinu. Pokládám hlavu na lavici a snažím se přijít na to, jak jsem ležela, aniž by mě to nějak bolelo.
,,První den a ty už spíš," otáčí se ke mě spolužačka sedící přede mnou.
Zvedám hlavu. ,,Jen chci přijít na to, jak jsem vždycky spala."
Otáčím se na moji spolusedící, která už spí.
Vítej, čtvrtý ročníku!
--------------------------------
jo, je to psáno o týden později, ale celý týden jsem se nemohla smířit s tím, že už to zase začalo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama