Říjen 2014

Budoucnost?

26. října 2014 v 18:23 | Molly |  Díra


Poslední dobou hrozně moc přemýšlím nad jednou věcí, ale dnes to pohltilo můj mozek úplně. Rozlilo se to ve mě jako sklenice s vodou. Budoucnost. Co dál? Co bude? Zůstanu trčet tady nebo zmizím někam pryč? Ještě před měsícem by to rozhodování bylo mnohem jednodušší, ale když nad tím přemýšlím teď, tak bude moc těžké se pro něco rozhodnout. Děsí mě to. Nechci stereotyp, ale zároveň bych potřebovala určitou jistotu, co bude. Každý má své sny, každý má něco, pro co žije, co by chtěl v životě dokázat. I já to mám, ale dostatečně nevěřím sama sobě. Málo sebedůvěry, ano. Jenže v hloubi duše to tam je. To co ve mě křičí: ,,Běž si za tím, dokážeš to."
Ale co to mé přání vlastně je? Asi před čtyřmi dny jsem měla možnost si něco přát. ,,Dotkni se toho a přej si něco," říkala mi kamarádka. V hlavě mi to jelo na plné obrátky: ,,Ale co si mám vlastně přát? Co vlastně chci? Chci být šťastná? Chci lásku? Chci cestovat? Chci mít skvělou rodinu? Chci skvělou práci, která mě bude bavit? Co si mám přát?"
Stála jsem nehybně a rychle přemýšlela, jelikož kamarádka mě už táhla pryč. Nadechla jsem se, udělala dva kroky, dotkla jsem se pozlaceného kříže, zavřela oči a vyslala myšlenku.
Jenže teď se sama sebe ptám: ,,Opravdu to chci? Proč mě napadlo zrovna TO?"
Co bude? Co mě čeká po maturitě? Vysoká škola? Ale jaká? Vycestovat? Ale kam? Zůstat tady? Ale co tady? Být s ním?
Plno otázek a ani jedna odpověď.
Ještě o prázdninách jsem si přála po škole odjet do jiné země. Poznat něco jiného. Žít jinde. Být samostatná, užívat si nezávislost. Žít v nějakém kouzelném městě a učit se jazyky, přemýšlet nad myšlením lidí. Ale tak nějak se to zkomplikovalo. Nevyčítám mu to, je to můj problém. Dobře mi tak, že jsem se zamilovala, ale nějak se to nedalo ovládnout. Ale co teď? Řešení by bylo, ale dokážu to? Dokážu žít přítomností bez jediného pomyšlení na budoucnost? Vypnout mozek a vykašlat se na to, co bude, ale žít teď a tady..? Asi začnu tím, že si pustím nějakou energickou písničku. Jelikož on mě učí být pozitivní.


Je to fajn, ale jak...?

12. října 2014 v 19:46 | Molly |  Díra



Je hrozně fajn vědět, že vás má někdo rád, jenže daleko horší je uvěřit tomu. Uvěřit těm slovům, citům.
Kdykoliv jsem v jeho přítomnosti a vidím ten jeho nekonečný úsměv, nedokážu pochopit, odkud tu radost bere.
Když se na mě podívá, nedívá se očima, ale srdcem. Dává mi lásku. Snažím se jí přijmout a opětovat, ale je to hrozně těžké. Když se na něj dívám, když se rozmluví a je plný vášně, pokouším se přijít na to, odkud se to všechno vzalo. Přemýšlím, kde se stal ten zvrat a proč vlastně? Jaký to má smysl? Naplňovat toho druhého láskou, aniž bychom si říkali to obyčejné a prázdné: ,,Miluji tě," a držet se za ruce, když je vlastně lepší to cítit než vědět. Na chvíli zavřít oči a jen být v jeho přítomnosti. Stát pod hvězdami a v duchu na něj křičet. A možná mě slyšel. Nebo to spíše cítil. To už může být jen otázka na které nezáleží. Na čem vlastně záleží? Nikdo tam nebyl. Jen já, on a slečna Hebká (my dog).
Pokaždé se usmívá, vždycky. Zahání tím moji depku, ale dnes jsem si jí chtěla pořádně vychutnat. Sedět opřená o stěnu, nechat si hrát pořád dokola jednu a tu samou píseň a pořádně se vybrečet.
Když si schovám tvář do dlaní, běhá mi v hlavě myšlenka: Až zase otevřu oči, probudím se z toho krásného snu.
Ale nějak to pořád nezabírá. Je to teda pravda? Jak tomu mám uvěřit? Přestat se zaobírat tady těmi stupidními otázkami a prostě otevřít oči, podívat se do těch jeho kafo-blondo-zelených a měla bych být ráda, že někdo jako on vůbec existuje.
Jenže pak ta pohádka plná všeho nepochopitelně krásného končí dotekem prstů, pohledem do očí a ujištěním se, že mi napíše.
Píšu to s myšlenkou, že tohle nebude číst, ale on to bude číst. Vím to. Ale má smysl tohle vlastně psát? Jak tomu mám vlastně uvěřit? Proč ve mne vidí tu neobyčejnou holku, která se dívá na svět jinak než ostatní? Proč zrovna on?

Malé zamyšlení

8. října 2014 v 17:39 | Molly |  Díra


Je to zvláštní, jak čas běží a každý den je stejný, ale přitom jiný. Každý den vyjde slunce, každý den zase zapadne.
Sedím si na posteli ve svém pokoji, hlasitá hudba proudí do mých uší, žaluzie jsou zatažené, aby bránily proniknutí paprskům slunce do malé místnosti a já jsem opětně ve své bublině. Říkám si: ,,Konečně máš příležitost něco napsat, tak piš!"
Místo toho bouchám hlavou do zdi a opětně mačkám -backspace-
Chce se mi brečet. Ukrutně moc. Ale potlačuju to. ,,Až večer," opakuju si v hlavě pořád dokola. Klepou se mi ruce. Ještě že jsem dnes nešla do školy a zůstala jsem doma. Zhroutila bych se tam. Nemohla bych poslouchat ty kecy těch všech lidí, kteří si myslí, že jsou nejlepší na světě a ostatní jsou jen ubožáci. Jak si myslí, že jsou lepší než ostatní. Jenže si neuvědomují, že tím ponižují sami sebe. Nemám potřebu posuzovat ostatní, protože každý je nějaký, tak proč bych to měla dělat, když se tím stejně nic nezmění. Ponižovaní, pomluvy a pak se vám ani nedokážou podívat do očí. Ti dotyční by se mohli nad sebou zamyslet, ale s největší pravděpodobností jim to nikdy nedojde. Je jednodušší vidět chyby na druhých než na sobě samém. Tak proč se rozčilovat. Stačí se jim vysmát do obličeje. Zvlášť, když se tak chová dospělý člověk. Pořád mě překvapuje inteligence některých lidí, přitom se divím proč, když je to pořád stejné. Je to závist? Ale co závidět?
,,Každý si za své štěstí může sám," ta věta mi nějak uvízla v hlavě a nutí mě přemýšlet. Svým způsobem je to pravda. Ale ten můj vnitřní hlas se mi to pořád snaží rozmluvit, protože pak to bude hodně bolet. Bráním se tomu. Bráním se hodně věcem. Bojím se.