Poprava (1) a malá oslava

19. dubna 2015 v 14:53 | Molly |  Díra


Probudila jsem se s pocitem, že si vůbec nic nepamatuju. Když jsem jela v tramvaji do školy, tak jsem koukala na písmenka s nadějí, že ještě něco do té hlavy nacpu.
,,Tento spoj pokračuje dále na.... prosím, využíjte náhradní autobusovou dopravu."
Děkuji mnohokrát! Že by to řekli o den dříve, že bude výluka. Ne, proč by měli. Nakonec jsem autobus do školy stihla, ale trochu jsem se proběhla. (V šatech)
A co se nestalo? No neměl autobus poruchu po cestě? Měl. Den začal naprosto úžasně. Doléhal na nás stres, bylo nám s holkama špatně a nejhorší bylo to čekání.
Čekání na chodbě. Šli jsme postupně. Obhajoba praktické maturity. Marně jsem se snažila opakovat si to všechno. Kdokoliv vyšel ze dveří, hned jsme se ptali, jak dopadl a jaké měli otázky.
Seděla jsem na lavičce jako hromádka neštěstí.
,,Nic neumím. Všechno jsem zapomněla. Dyť já nic neumím. Vůbec nic. Co budu dělat?"
Panika, mozek mě opustil, a když jsem viděla jídlo, tak mi bylo ještě víc zle.
,,Jak sakra můžeš jíst?" ptám se K.
,,Co?" otočila se na mě s plnou pusou čokolády, kterou nemohla pořádně ani pokousat. ,,Chceš?"
,,Ne."

Jakmile už byl můj čas první smrti, měla jsem poslední šanci utéct. Když jsem zavírala dveře, v hlavě mi proběhlo: ,,Ještě můžeš utéct!"

Stojím před interaktivní tabulí, na které běží prezentace. Třepou se mi ruce, ale mluvím. Snažím se, abych na nic nezapomněla. Ale musím říct, že jsem komisi vytřela zrak, když jsem jim řekla spoustu zajímavostí a ne jen historické řeči.
Ale paní Myslímsiosoběžejsemnejlepší mě dostala ve chvíli, kdy jsem mluvila o Zoo a ona se mě zeptala: ,,A co jsou to surikaty?"
Ještě ke všemu se mě zeptala na takovou věc, kterou jsem prostě nemohla vědět!
Učitelka, kterou jsem neměla ráda od prvního ročníku, mě opravdu mile překvapila. Byla hodná a jako vyměněná.

Zvládla jsem to s jedním výpadkem, ale jedno slovo a hned mi to vše zase naskočilo.
Když jsem vyšla ze dveří, všichni se mě zeptali: ,,Tak co?"
,,Pohodkááááááá..."

Večer jsme se sešly s K. a s Blondýnou. Potřebovala jsem se po dlouhé době pořádně uvolnit a vypnout. Ze začátku to celkem šlo, jenže potom přišla K. s tím, že si chce dát levanduli.
A to mi potom běžel mozek na plné obrátky. Tisíc myšlenek, nápadů a nehorázností. Napsala jsem esemesku jedné osobě a to jsem neměla dělat, jelikož jsem se tím dojebala. Neodepsal. A co jsem taky čekala, že? Teď si říkám, že to už kašlu, ale stejně mě to pořád užírá.

Byla jsem celkem při smyslech, když jsem šla domů, ale ještě jsem si sedla za barák na chvilku a koukala do prázdna. Snažila jsem se na nic nemyslet, ale i tak. Na jednu stranu jsem byla ráda, že mám fajn život, pěkné vzpomínky na minulost a tak dále, jenže na druhou stranu, přiznejme si to, každý chce žít naprosto jiný život. Někdo by chtěl být slavný zpěvák, herec nebo by jen chtěl žít v nějaké knížce či filmu.
Ponořila jsem se do fantazie. Vymýšlela jsem si svět, ve kterém by bylo všem naprosto úžasně. Jenže potom jsem si vzpomněla na svět za tajemnými dveřmi a začalo mi být smutno po jisté osobě. Netuším, jestli mi ještě pořád čte blog, ale to je vlastně jedno. Doléhala na mě smutná nálada, tak jsem se zvedla a šla domů. Díky toho alkoholu jsem hned usnula... vlastně, kdybych to měla všechno shrnout, tak to byl moc fajn den.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Janiel Kaffe Janiel Kaffe | E-mail | Web | 24. dubna 2015 v 0:37 | Reagovat

Gratulace ke zvládnuté zkoušce..
Jistá osoba stále a ráda sleduje tvůj blog..
Svět za dveřmi žije a dozrává, aby jednoho dne své tajemné dveře otevřel dokořán..
Je super, že zase píšeš :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama