Poprava (2) aneb cesta do známa a neznáma

27. dubna 2015 v 11:35 | Molly |  Díra

Všichni jsme tak nějak věděli, do čeho jdeme, ale nikdo netušil, jaké přesně to bude.
Cítila jsem stres, můj žaludek opět odmítal cokoliv přijmout. Já měla na starost až odpoledne prvního dne zájezdu. A musím říct, že vymotat se z jedné velice frekventované cesty v Bratislavě byl docela problém, ale já se teď vrátím na začátek. Jako první jsme měli dojet k Bratislavskému hradu, kde moje spolužačka pronesla pár slov a měli jsme zajištěnou prohlídku s "profesionálním" průvodcem. Exponáty tam měli pěkné, jenže ten mladý pán, co nás tam měl provádět, to průvodcování nedělal dlouho. Moc mu to nešlo a trochu huhlal, ale i to se stává. Jenže mě spíše znervózňovalo, když se na mě pořád dívat. Měl nějaký výklad, vyprávěl nám o tom, co se dělo s hradem v dějinách a to se na mě podíval poprvé. A pak už to jelo pořád. Stáli jsme ve skupince a sem tam se na mě podíval, ale nejvíc mě dostalo, když něco vyprávěl a u toho se mi podíval do očí, uběhlo 5 vteřin, usmál se a já málem padla. Projelo to mnou jako elektrický výboj. Ale to je vlastně úplně jedno, jelikož to určitě dělá běžně. (smích)
Čas se krátil a pomalu jsme se blížili k místu, kde mi a mé spolužačce mělo být předáno slovo. Tak se také stalo, a jakmile jsme našli malou uličku s první památkou, už jsem byla v pohodě, jelikož tam jsem už trefila.
Vždy, když jsem měla mluvit, stres opadl, jelikož jsem nevnímala tolik lidí, ale jen část a to nebylo tak hrozné. Soustředila jsem se na pár lidí a bylo to v pořádku. A musím upozornit, že v Bratislavě mají skvělou citronádu.
Po pauze jsem měla říct první památku. Začala jsem mluvit, spíš jsem skoro křičela, aby mě všichni slyšeli.
Také byla zastávka u Čumila, kde jsem všechny rozesmála. U poslední památky jsem se trochu zasekla u pohřbívání, ale to bylo v pohodě, stávají se i horší věci. Přesunuli jsme se autobusem do Zoo, kde jsem viděla surikaty. Jo, uspokojení. Tak jako s tučňáky, tak tentokrát i se surikatami.
Večer jsem rozdala klíče klientům, když se každý ubytoval, šlo se na večeři. Jako večerní program byla prezentace našeho studia. Musím říct, že jsem si myslela, že to bude daleko horší, ale bylo to naprosto v pohodě. Všechno jsem zvládla, klienti se i dokonce smáli, což byl účel. Večer jsme na pokoji krásně s Blondýnou pokecaly. Klábosily jsme hrozně dlouho a nakonec únavou usnuly. Ale musím uznat, že jsem si Blondýnu za ten víkend nehorázně moc oblíbila, jelikož jsem jí poznala daleko víc, než jen ve škole a pár pátků v hospodě. Blondýna je z části citlivka jako já, takže jsem věděla, jak jí uklidnit. A taky se mi to podařilo. Druhou noc jsme seděli s klukama u nich na pokoji a nasmáli jsme se. Blondýna se uvolnila a bylo nám dobře.
Při odjezdu za mnou přišla třídní a říká mi: ,,Mile jsi mě překvapila."
,,To jako ironicky nebo vážně?"
,,Vážně, překvapilo mě, jak jsi pracovala a jak jsi byla empatická."
Jedním slovem: VLEZDOPRDELKA!
Asi přišla na to, že o mě za ty roky nic neví a taky jí asi došlo, že já ji do zadku nepolezu, tak to vyzkoušela tímto způsobem, ale já jí na to neskočím. Odmaturuju a už jí nikdy nechci vidět. Musela jsem se jí smát, když na mě v autobuse zavolala: ,,Molly, usměj se!"
Je tak trapná a falešná, až to není možné.
Celý zájezd se nám povedl, někteří spolupracovali, pomáhali jsme si, ale byli zde i jedinci, kteří jeli na vlastní pěst, což Kobra nechtěla, ale říkala, že máme plusové body za spolupráci, že si všímá.
Cesta do známa a neznáma proběhla v pořádku. Někteří byli lepší, někteří se přecenili, někteří se ukázali, že na to mají. Byl to náročný víkend. Mé myšlenky byly různé. Ať už jsem myslela na to, jak někoho utopím ve sprchovém koutě, jak podpořit Blondýnu či na to, až uvidím Generála, užila jsem si to. Byl to náš poslední středoškolský výlet. A známky se dozvíme během týdne.
Moc dlouhý článek, ale chci si nechat aspoň útržek z celého víkendu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama