Květen 2015

Happy!!!

25. května 2015 v 23:02 | Molly |  Díra


Ráno jsem vycházela z bytu s pocitem, že nic neumím a byla jsem připravená na to, že budu opakovat na podzim. Celou cestu do školy jsem si říkala, že nic neumím. Nic! Blondýna mě uklidňovala, že to zvládnu a že nemám brečet. Proběhlo oficiální zahájení, kde jsme byli všichni maturanti z naší třídy.
Brečela jsem. Holky mi říkaly, že nemám brečet, že to zvládnu. A poté přišla i zrádkyně. Řekla mi: ,,Já vím, že jsi na mě naštvaná, ale chci ti popřát hodně štěstí a šťastnou ruku a nebul," a rozbrečela se taky. Je jí mi líto. Ale na jednu stranu, bylo vážně hnusné od ní, jak se zachovala ke kamarádce v těžké situaci. Nejradši bych jí to odpustila a dala jí další šanci, jak je to u mě zvykem, ale krotím se.
Holky postupně odešly. A třídní, vlezdoprdelka mě tam několikrát objala jak nejlepší kamarádka. Nevěřím jí ani nos mezi očima!
Sice jsem si v literatuře nevytáhla Harryho Pottera, ale jistá souvislost s číslem 7 je.
V angličtině jsem si vytáhla číslo 1, což jsem chtěla.
Ale při odborných předmětech jsem si vytáhla úplně jiné čísla, ale jednoduché témata.
USPĚLA, USPĚLA, USPĚLA, USPĚLA! Yeeeeeeaaaap!!
To se tak krásně poslouchalo při vyhlášení. Mám největší radost! Těším se, až to povím Černokněžníkovi a až to oslavíme s holkama.
A teď? Nejlepší a nejdelší prázdniny na světě! Amsterodam s Bí, Chorvatsko s ,,rodinkou" a potom nejspíš chata s holkama a potom Švýcarsko se sestrou! Vyžívám se v těch šťastných pocitech.

Nic neumím..

22. května 2015 v 9:56 | Molly |  Díra
Je docela zvláštní, jak se vám sny prolínají s realitou. Zdálo se mi o tom, že jsem ve škole. Potkala jsem tam jen pár spolužáků, ale byli tam i lidi ze základky. Budou mi nejspíš chybět ty protivná rána, hodina cestování do školy, pak jsme si každé ráno koupily s K. zelňák se sýrem (ten mi bude asi nejvíce chybět) a pak ještě cigáro (já teda ne, jen K.) a hurá do školy.
Skříňka. Vzpomínám si na to, jak jsem se modlila, ať nemám šedou skříňku, ať mám jakoukoliv, jen ne šedou. Yeap, uhádli jste, měla jsem šedou. Ale musím říct, že jsem se za těch pár let do šedé zamilovala. Bude mi to chybět.
Sedět v lavici a mumlat si pod nosem, jak je ta učitelka stupidní.
Jasně, většina lidí v průběhu let na školu nadává. Já to dělala taky. Ale mě spíš vadilo sestavení učitelského sboru, jelikož jsou všichni falešní a bez každodenní lži by to nešlo. Hlavně naše třídní, ta mi opravdu chybět nebude. Sice to byl stereotyp, každý den to samé. Jsem ráda, že jsem se toho nějakým způsobem zbavila. Je mnohem lepší vstávat bez budíku. Ale to si nejspíš začnu užívat až příští týden. V pondělí ústní a já nic neumím. Nekecám. Je to pravda. Podívala jsem se sotva jen na půlku toho všeho. A to doslova na půlku. Jestli odmaturuju, tak to bude jen známka mé inteligence a improvizaci.
Nesnáším, když se musím něco učit. Když si něco čtu a v hlavě mi to nějakým zázračným způsobem zůstane, je to úplně o něčem jiném.
Přemýšlím, že by to chtělo nějakou razantní změnu. Jak se mnou, tak s blogem. Nejspíš příští týden sepíšu nějaké změny, které bych chtěla. Teď bych měla jít číst ty odporné maturitní otázky. Dobře ti tak Molly, měla jsi se učit dřív!

Aww...

21. května 2015 v 9:32 | Molly |  Díra
I když tento blog nikdo nečte, maximálně se tady objeví nějaký člověk, který záhadně zabloudil na internetu, tak je mi to jedno. Já jsem ráda, že ho mám a že můžu přidávat internetový odpad. I když si tady vylévám jen své srdce a na nějakou povídku nemám nápad, jelikož můj mozek teď zaplňují jiné věci, tak jsem ráda, že se můžu vypsat aspoň takto.
Čtyři dny na chatě s K. Bylo skvěle. Původně jsme tam jely s myšlenkou, že se budeme šprtat na maturu, ale bohužel, měly jsme jiné starosti. Musím říct, že jsem si to užila, až na strašidelné noci. Všechno praskalo, vrzalo a venku foukal silný vítr. Pak mě napadaly myšlenky na různé vrahy, hororové postavy a zloděje. Zvlášť, když chata stojí na samotě u lesa.
Jeden večer jsme si s K. skvěle pokecaly. Jsem za to ráda, jelikož K. mi dává jiný pohled na jakoukoliv situaci. Dokáže poradit a mrzí mě, že se momentálně trápí. Doufám, že pojedeme zase. A třeba i s Blondýnou a Prsatkou. To už nebudou strašidelné noci. Teda.. doufám, že ne.
Mám teď spoustu stresu kvůli matuře. Sice jsem dala písemné, ale ještě ústní. Nic neumím, doufám, že si vytáhnu jednoduché otázky.
Řeším teď hrozně moc věcí najednou a kupodivu jsem to všechno zvládala, jenže teď tomu Generál dodal třešničku a já se sesypala..

V pokoji je naprostá tma a mě osvětluje pouze monitor počítače. Sedím tady s hromadou kapesníčků a brečím jako malé dítě. Po relativně dlouhé době.
Byla jsem s Generálem na rande. Seděli jsme v kavárně a povídali jsme si. Opět do mě několikrát rýpal. Ne hnusně, ale zkouší mě, kolik toho vydržím. Když jsme pak došli k jeho autu, stáli jsme pod stromem a ještě si povídali. Jeho častá věta: ,,Ty zase nic nemluvíš!"
Připadám si cizí. Naprosto jiná. Tichá, zdrženlivá, chráním si své soukromí, nechci se mu vnucovat a taky se ho bojím. Bojím se ho, jelikož je úplně jiný než všichni ostatní kluci, které jsem kdy poznala a nevím, co všechno od něj můžu čekat. Nevím, jak bude reagovat a bojím se, že vybouchne a bude mít záplavu vzteku.
Na jednu stranu se příšerně bojím, ale na druhou stranu mě to nehorázně přitahuje vyzkoušet něco jiného.
Objal mě. Zabořila jsem hlavu do jeho mikiny. Voněl. Přitiskl mě k sobě a šeptal mi do ucha. Když mě pustil, dal mi pusu. Dlouhou pusu. A potom pošeptal: ,,A ještě jsem ti slíbil jednu pusu za písemné."
Aww... jenže potom jsme se políbili. Svět mi naprosto zmizel a mé myšlenky utekly z mého mozku. Pořád cítím, jak mě drží ve vlasech.
Měla bych skákat radostí do vesmíru, jenže vážně nevím, co si mám myslet o něm a o svém chování. A ještě ke všemu se vážně bojím, že to s ním psychicky nezvládnu. Jelikož je rýpal, tak si párkrát rýpne a já se před ním rozbrečím. Vážně se toho bojím.
Ještě že jdu příští týden k Černokněžníkovi a doufám, že mi řekne opět nějakou chytrou větu, která mi nějakým způsobem pomůže.

Má to cenu?

13. května 2015 v 20:43 | Molly |  Díra


Svoje stavy jsem měla občas ráda, ale tohle je ten největší hnus a já to nějak přestávám zvládat. Jsem ve velkém bazénu, nepotápím se na dno, ani neplavu na hladinu. Jsem v ničem. V prázdnu. Všechno se to na mě hromadí a já se nehorázně všeho děsím. Cítím úzkost. Trhá mě to na kusy. Chce se mi křičet.
Závidím některým holkám vztah s mamkou. Já už té svojí neřeknu jinak než ,,matka."
Teď, když potřebuju od ní největší podporu, tak do mě nejvíc rýpe.
Uč se. Už se učíš? Učila jsi se? ... PROSÍM, NEŘÍKAT!
Nikdy se o mě nezajímala. Vždy jí byl nejpřednější její synáček, i přes to, jaký je to grázl. Pro mě to bratr není. Je to jen člověk, který mi znepříjemňoval život a dělá to pořád, i když už s náma nebydlí. Psychicky mě tyranizoval a nejspíš se to na mě podepsalo. Jenže s minulostí je to celkem složitější.

Byla bych radši, kdyby mě ignorovali, aby dělali, že neexistuju. Nemám sílu na to, se přetvařovat a dělat, že se nic neděje. Zeptali by se jen z povinnosti, aby se neřeklo, jenže je to ani nezajímá. Proč by mělo, že?
Je toho ve mě tolik. Chci se k někomu schoulit do náruče a vybrečet se. Někomu, kdo pro mě bude mít pochopení a neřekne mi jen: ,,Však to není žádný problém, co řešíš?"
Nejvhodnější kandidát je pan R., jenže ten má svých starostí dost a sám se v tom docela topí. Takže by mu asi moc nepomohlo, kdybych mu brečela na rameno. A druhá osoba je několik kilometrů daleko.
K Černokněžníkovi jdu až na konci měsíce, což není moc super. Stejně mu nedokážu říct všechno. Musel by to ze mě tahat. Což mi připomíná Generála a to, že o mě nic neví.. Mám z toho obavy. Co když to s ním psychicky nezvládnu?

Má to všechno cenu psát? Pro mě možná ano, ale pro nějaké čtenáře je to nejspíš naprosto zbytečné. Sice je to všechno ve zkratce, ale na víc se teď asi nezmůžu...



Morning tea

13. května 2015 v 5:18 | Molly |  Díra

Asi jsem se dočista zbláznila. Jelikož dobrovolně vstávám. Tak ne přímo dobrovolně, ale jdu do školy na konzultační hodinu k maturitě. Sice bych měla vstávat až v 6:00, ale jsem vzhůru už od čtyř.
Pár minut jsem si opakovala Shakespearův život. Hrozně se mi líbí, že umřel v den svých narozenin. A proč se mi to líbí? Protože to vypadá dobře na náhrobku a vlastně je to skvělý dárek k narozeninám. Proč neumře každý v den svých narozenin? Proč nemáme určený čas, který nám řeknou?
,,Budeš na tomto světě 65 let."
,,Fájn."
Aspoň bych se tak moc nebála smrti a prostě by to přišlo. Věděla bych, kolik mám přesně času všechno stihnout.
Proč mám po ránu myšlenky na smrt? Už mi opravdu hráblo.

Chladivé ráno. Jsem ještě zabalená v peřině a piju zelený čaj. Mám nějakou nechuť ke kávě.
Když si vzpomenu na včerejší konverzaci s Generálem, přepadá mě opět depka. Byl naštvaný. Hodně naštvaný a já nevěděla, co mám dělat. Nechat ho vybublat? Fajn nápad, jenže jak, když si chtěl psát.
LOGIKA MOLLY?!
Generál musí mít všechno dokonalé a já mám prostě pocit, že musím být taky dokonalá, abych měla u něj nějakou šanci. Bojím se ho, ale zároveň mě to k němu táhne. Jak schizofrenní.
A trochu pesimismu- jenže já dokonalá nejsem a nikdy nebudu, tak o co se tady vlastně snažím.
Nejradši bych si opravdu někdy otřískala hlavu o zeď. Měla bych být více optimistická, jenže to mi přijde naprosto stupidní v tomhle světě. Takový realista by byl naprosto ideální.
Moc myšlenek po ránu... Nic mi nedává žádný smysl.

Bite my lips

11. května 2015 v 22:04 | Molly |  Díra


Nechápu se. Opět se nechápu.
Baví mě, hrát si se svými pocity. Ale jen do doby, dokud je ovládám. Jakmile to vše přeteče přes můj hlídaný okraj, je zle. A to se tak nějak děje teď. Přestala jsem to ovládat a nejradši bych si nafackovala. Měla bych si uvědomit, že je to pěkné být takhle zamilovaná, ale hluboko uvnitř mne mi našeptává, že je to něco špatného. Zlé, zlé, zlé podvědomí.
Jak můžu cítit lásku, když je na světě tolik nenávisti. Jak můžu cítit zamilovanost k jedné osobě, když je na světě tolik lidí a zvířat, kteří tu lásku potřebují daleko víc než jiní. A co to jsou sakra zase za otázky?!
Můj mozek je jako na tripu.
Do uší mi hraje song, po kterém mám husí kůži. Když si přečtu text, srdce se mi rozbuší, jak to opětně nehorázně sedí. Hrabe mi? Prosím, zbavte mě všech pocitů. Co to je? To je k zbláznění. Doslova a do písmene se psychicky mučím. Opět. Je do mě zamilovaný? Nejspíš ano, jinak by mi nedal tu sladkou pusu, plnou dokonalosti. Ale jak mohl? Jak se do mě mohl zamilovat, když o mě vůbec nic neví. Neví o černokněžníkovi, neví jaká jsem doopravdy. Vidí jen tu holčičku s nevinným kukuč, ale přitom jsem jen zlá piraňa. V hloubi duše doufám, že mě zkrotí. Že bude opravdový generál a zkrotí mě. To potřebuju.
,,Potop mě až na samé dno a potom mě chytni za ruku a vytáhni na hladinu."
Měla bych skákat radostí do stropu a ještě výš, ale místo toho sedím na studené podlaze a brečím. Zarývám si prsty do vlasů a po tvářích se mi kutálejí slzy. Klepu se zimou. Je mi to jedno. Proč já? Proč se takhle zbytečně trápím? Proč? Transplantujte mi mozek. Pesimistická nicka se zničeným sebevědomím.
Nezaslouží si mě. Zaslouží si nějakou slečnu dokonalou. Ne mě. Nic o mě neví. Vůbec nic..
Jak mu to mám říct, když vím, že si rýpne. Je takový. Ale prospělo by mi to. Žádné naivní utěšování, ale vmetl by mi do obličeje čistou pravdu. Něco jako psychická facka a já bych se konečně přestala litovat a začala něco dělat pro změnu.
Sakra dostala jsem pusu, tak proč nejsem šťastná?

Postřehy

2. května 2015 v 12:31 | Molly |  Díra


Sedím si v tramvaji a cítím se báječně. Do uší mi hraje naplňující hudba v podobě The Fratellis.
Koukám se z okna a všude vidím pampelišky. Zářivě žluté pampelišky svítící jako malé sluníčka. A za pár chvil z nich budou bílé nadýchané kuličky, ale když se podíváte blíž, jsou to malé padáčky. Jo, opět se rozplývám nad kouzlem pampelišek.
Když pokračujeme v cestě, vidím stát policejní auto na krajnici. Vedle stojí muž v uniformě a kouří. Ach ta pracovní morálka.
V hlavě mi běhá spoustu myšlenek. Opět někam jdu. Ale kdybych šla aspoň pomalu, jenže já letím, jako kdybych měla vrtuli v zadku. Po tom maturitním zájezdu a ťapkání vedle Blondýny (na vysvětlení: Má dlouhé nohy, ona udělá jeden krok a já dva) jsem si nějak navykla chodit rychle.
Vůbec si neuvědomuju, že byl včera první máj. Byl první máj, lásky čas.. A co dělá Molly? Žije si volně jako pták, jen s těžkým srdcem prahnoucím po Generálovi. Chci ho zase vidět. Celý život se mi teď otáčí. Všechno je jinak. Je to fajn, jelikož nemusím sedět ve škole. Nevadí mi, že se budu muset učit na maturitu (vidíte ten optimismus? Den před zkouškama budu brečet a říkat, že nic neumím.)
Je to všechno tak osvobozující a nečekané. Jako by se mi vrátila energie do života. Všechno je hned lepší. Z chmurných depresivních dní to jde do krásných barev a radosti. Ale to bude taky zásluha Blondýny. Jelikož díky ní mám další úhel pohledu na svět a na lidi. Je zvláštní, jak vás nenávist k jedné osobě sblíží. Sice to nebylo jen nenávistí, ale i psychickou podporou.
Postřehy, změny.. to vše se teď děje v mém světě. A dnes večer opět nebudu sedět doma. Večer jdu s Blondýnou, K. a Prsatkou popít. To zase budou myšlenky.
Nějak mě začíná ten život bavit. Ale jsem zvědavá, na jak dlouho to bude.