Listopad 2015

Na chvíli se zastavit..

21. listopadu 2015 v 16:40 | Molly |  Díra

Snad většina lidí slyšela o příběhu kouzelníka Harryho Pottera a asi hodně z fanoušků přemýšlelo, jaké by to bylo, kdyby dostali dopis z Bradavic. Já patřím do skupiny, kteří doufají pořád. Nesčetněkrát jsem si řekla: ,,Se na to vykašlu, sbalím si svých pět švestek a odstěhuju se do Bradavic."
Jenže tohle je pouze a jen metafora. Spíš bych si měla říct: ,,Kašlu na to, budu dělat něco úplně jiného." Bohužel, ta druhá věta už mě nutí k činu více než ta první. Změň své myšlenky, změníš svůj život. Myšlenky pomalu ale jistě měním, ale život se změnil ještě rychleji, než jsem čekala.

V klíně mi ležela zajímavá kniha. Jenže co odstavec, to otázka, ale bez odpovědi. Už jsem to nevydržela a knížku odhodila (teď se asi všichni knihomilové zděsí, protože s knížkama se nehází, ale můžu vás uklidnit, že se knize nic nestalo).
Přitáhla jsem si nohy k tělu a dopadla na mě deprese. Nic, co bych nezvládla, přece jen je to má stará kamarádka.
V hlavě se mi promítaly otázky jako na filmovém plátně. Kdo jsem? Co po mě život chce? Existuje Bůh? Kdyby jo, tak proč nechá umírat tolik lidí? Proč nechá nevinné lidi trpět, když je to přece milující nebeský otec? Proč to prostě nezastaví a nenechá všechny žít spokojeným životem? Proč? Proč tu jsem? Z jakého důvodu? Co v životě chci? Mít děti? Co je v životě nejdůležitější?
Deprese na mě dolehla v plném rozsahu a já nešla dva dny do školy. Prostě jsem zůstala doma. Spolužačkám jsem se vymluvila, že jsem nemocná a přitom jsem jen seděla doma na zadku a kdybych nemusela chodit venčit psa, tak ani nevím, jaké je venku počasí. A vždy, když mám depku, uvědomuji si krásu kolem sebe. Byla noc a já seděla zabalená v dece na okně a byla zaujatá tím vším venku.
Život bez kouzel. Co je to za nesmysl? Vždyť přece kolem nás je tolik kouzel, jen si to nikdo neuvědomuje, když musí chodit do školy nebo práce, zaobírá se vším různým a přitom, kdybychom se na pár minut či vteřin všichni zastavili a rozhlédli se kolem sebe.. Jak by se život změnil, kdybychom se každý den podívali na nebe?
Taky to, že máme kouzelné krabičky, přes které můžeme komunikovat s lidmi, kteří jsou na druhé straně světa. Sice se nemůžeme přenášet letaxem a létat na koštěti, ale za to máme spoustu jiných věcí a ani si to neuvědomujeme.
Tolik vynálezů co mám jen v pokoji. Žárovku, tiskárnu, knihy, notebook, mobil.. Ale dokonce i postel? No není fajn, že nemusíme spát na zemi..? A kolik myšlenek je jen v mém pokoji. Myšlenka je taky sama o sobě kouzlo. Jak to, že se slyšíme uvnitř hlavy, když uši máme na hlavě?
Ještě pořád je život bez kouzel?

Probdělá noc

19. listopadu 2015 v 3:33 | Molly |  Díra
Marně pátrám po nějaké známé tváři, ale kolem mě prochází spoustu neznámých lidí. Chvějí se mi ruce a já začínám panikařit. Spoustu lidí vchází do budovy. Ještě chvíli se držím, ale když v dáli vidím Bí, sesunu se k zemi a rozbrečím se. Přiběhne ke mě a hned se ptá: ,,Molly, co ti je? Proč brečíš?"
Nedokážu se sebe vydat nic jiného než fňuk. Obličej si schovávám do dlaní, které mám celé mokré od slz. Vnímám, jak se kolem mě shromáždilo více lidí. Cítím na sobě jejich pohledy. ,,No tak, co se děje?"
Chvíli se snažím uklidnit a pak zvednu hlavu. ,,Já nevím, jestli to opravdu chci, nejsem si jistá," vypravím ze sebe a místo uvolnění cítím ještě větší úzkost.
,,Jak to, že to nevíš?" ptá se mě jeden v davu okolo mě.
,,No tak nevidíš, že se zhroutila? Nechej jí být," natáhne se ke mě ruka a chce mě zvednout...

Probudím se, žaludek mám v křeči a nemůžu dýchat. Posadím se na posteli a přemýšlím, co to bylo za divný sen a když mi dojde, o co se jednalo, rozbrečím se. Proč mám obavy? Proč se toho tak bojím?

Další noc pro jistotu nespím vůbec. Teda, ne tak úplně pro jistotu. Chtěla jsem jít spát, ale asi tři a půl hodiny jsem se převalovala z jedné strany na druhou a nemohla jsem usnout, jelikož moje myšlenky byly hlasitější než obvykle.
Křest, církev, test z ekonomie, Generál a Klokan.
Jo, pan Generál mi po asi třech měsících napsal. Přestali jsme se bavit kvůli blbosti. Aspoň to tak tvrdí. Já jsem byla ráda, protože sice trávení času s ním bylo fajn, jenže mě dohánělo k šílenství to, že jsem nevěděla na čem jsem a nikam to nevedlo, jen jsme byli kamarádi, kteří se vždy na rozloučenou políbili.
A on se mi teď po třech měsících ozve a vypisuje mi, jak mu je to líto, jak mu chybí psaní si se mnou a moje filosofování. ,,No, díky Generále! Co teď mám s tebou dělat?"
Nechci ho vidět, protože neumím říct ne a teď prostě trávím hodně času s Klokanem (jestli to teď čteš, tak moc dobře víš, že by jsi neměl).
A já prostě neumím řešit více věcí najednou. Pak to tak dopadá, že nespím a přemýšlím o tom, že zase nepůjdu do školy, abych se vyspala. Neumím zvládat stres, potřebovala bych nějaký jednoduchý manuál, jak nechytat paniku při vypjatějších situacích.
Test, křest, Generál, Klokan, Černokněžník.. točí se to v mojí hlavě jako kolotoč.
Přečetla jsem si pár článků, které souvisí s Generálem a nejradši bych si nafackovala. ,,Dej od něj ruce pryč, teď se starej hezky o Klokana." Prostě se za žádnou cenu nesmím s Generálem potkat. Nechci!
Ještě že se mi neozval pan Kaffe, to bych nezvládla už vůbec.
Mám sto chutí se zahrabat někam moc hluboko a nevylézt hodně dlouho. Opravdu hodně dlouho.

Čas říct s Bohem a sbohem

1. listopadu 2015 v 19:31 | Molly |  Díra


Jak už to občas bývá, je pátek večer a já si vysedávám s jedním mladíkem v hospodě na pivu. On do sebe lije jedno za druhým a čím více jich v sobě má, tím více si stěžuje, jak má zkažený život. Myšlenky mi létají v hlavě a to co on vypustí z úst mi jde jedním uchem tam a druhým ven. Není to slušné, ale vždycky jen přikývnu nebo řeknu: ,,Tak to teda.."
Proč musím sedět zrovna tady a teď s tím naprostým volem a co vlastně ode mě čeká? Že ho budu litovat? Dost lituju sebe samu a na ostatní už nezbývá. Stěžujeme si, jak máme zkažený život, jak to všechno stojí za houby a koukáme na ostatní, jak se mají mnohem lépe. Proč se musíme litovat a závidět ostatním? Místo toho, abychom hnuli zadnicí, tak ze sebe děláme chudinky. Moje myšlenky mě dost štvou, tak se radši napiju piva a přikývnu, aby si myslel, že ho poslouchám, ale potom z něj vypadne: ,,Můžu se tě na něco zeptat?"