Čas říct s Bohem a sbohem

1. listopadu 2015 v 19:31 | Molly |  Díra


Jak už to občas bývá, je pátek večer a já si vysedávám s jedním mladíkem v hospodě na pivu. On do sebe lije jedno za druhým a čím více jich v sobě má, tím více si stěžuje, jak má zkažený život. Myšlenky mi létají v hlavě a to co on vypustí z úst mi jde jedním uchem tam a druhým ven. Není to slušné, ale vždycky jen přikývnu nebo řeknu: ,,Tak to teda.."
Proč musím sedět zrovna tady a teď s tím naprostým volem a co vlastně ode mě čeká? Že ho budu litovat? Dost lituju sebe samu a na ostatní už nezbývá. Stěžujeme si, jak máme zkažený život, jak to všechno stojí za houby a koukáme na ostatní, jak se mají mnohem lépe. Proč se musíme litovat a závidět ostatním? Místo toho, abychom hnuli zadnicí, tak ze sebe děláme chudinky. Moje myšlenky mě dost štvou, tak se radši napiju piva a přikývnu, aby si myslel, že ho poslouchám, ale potom z něj vypadne: ,,Můžu se tě na něco zeptat?"


,,Ano."
,,Hulíš?"
Jedno slovo a jak vás to dokáže vykolejit. Jako kdyby mi v mozku prošlo tornádo. ,,No, ehm.."
,,Tři vteřiny ticha mi stačí. Tak zajdeme ke mě, je to tady kousek."
,,Ty mě chceš zhulit? Proč?" Poslední slovo zní zoufale.
,,Tak. Uvidíš, bude to fajn."
Zajde zaplatit účet na bar. Když přijde, řekne: ,,Víš, přemýšlel jsem, jestli to mám zaplatit i za tebe, přece jen, není to rande, ale když jsem pak viděl, že jsi měla jen dvě piva, tak jsem to zaplatil."
,,Tak díky," pronesu, když si oblékám bundu.
Po cestě k němu se ptá na můj život. Tak zběžně mu to převyprávím a mezitím dojdeme k němu domů.
,,Doufám, že mě tady nezabiješ a neznásilníš."
,,Neboj se."
,,To říkají všichni vrazi," ušklíbnu se, ale i přes to se bojím.
,,Nechci tě zabít."
,,Jen aby," zouvám si boty a následuju ho do obýváku, kde si sedneme na pohovku. Zapne počítač a vyzve mě, abych pustila nějakou hudbu. Nepřemýšlím a hned pouštím Arctic Monkeys.
,,Na, začni," podává mi skleněnku a zapalovač. Vezmu si jí a opatrně podpálím jeden konec a potahuju. Nepříjemně mě to zaškrábe v krku a já zakašlu. Chvíli se dusím.
,,Jde vidět, že v tom nemáš takovou praxi jako já," potáhne si a vypadá to, jako kdyby kouřil jen obyčejnou cigaretu.
Když už jsme na konci, pořád mi nic není. Hudba mi pomáhá nevnímat ani jeho ani své vlastní myšlenky a cítím se skvěle, ale pak to přijde jako blesk z čistého nebe. Koukám do okna sousedního domu, do pokoje kde se svítí. Naprosto fascinovaná tím, jak svítí jen jedno okno. Nevnímám vůbec nic, jen to okno. Okno, světlo. Nic jiného na světě přestane existovat.
Jenže z toho úžasného ponoření mě vytáhne jako z vody on. ,,Háá, ty už jsi zhulená!"
,,No, možná.. trochu," koukám, jak se směje a přitom si upravím hodinky na ruce. Podívám se, kolik je hodin. ,,Měla bych jít domů. Buď mi to jede za deset minut nebo až za dvacet."
,,Tak za těch dvacet a já tě doprovodím domů."
,,Domů nemusíš, stačí na tramvaj."
Dalších deset minut jsem ho přemlouvala, že nepotřebuju doprovodit domů, že to zvládnu sama, že když chce, tak jen na tramvaj. Podařilo se mi to a už jsme byli na cestě na zastávku.
,,Počkej, nechoď tak rychle, nejsem zrovna nejvíce střízlivý."
,,Já nechci, aby mi to ujelo."
,,Však máme čas, jede ti to až za pět minut a už jsme skoro tady."
Měl pravdu, byli jsme tam dříve a já začala panikařit. ,,Bože, prosím tě, ať mi nedá pusu." Pronesla jsem si mimoděk hlavou. Vyhlížela jsem tramvaj a když jsem viděla, jak přijíždí, byla jsem ráda, že se ho konečně zbavím. ,,Tak ahoj," zvedla jsem ruku a zamávala.
,,Půjdeme ještě někdy na pivo, že?" rychle se mě zeptal.
Jednou nohou jsem byla už v tramvaji a zavolala jsem na něj: ,,Nevím."
Sedla jsem si na volné sedadlo naproti nějaké holky. Dívala se na mě a já na ní. Pak jsem začala být paranoidní. Ona ví, že jsem zhulená. Ona to ví. Ví to! V hlavě mi pípal alarm Vytáhla jsem si z kabelky knížku a snažila se číst, ale písmenka se rozhodla, že si dneska zatancují. Koukala jsem na stránku a žádná věta mi nedávala smysl. Ona to ví! Tak jsem otočila stránku a předstírala, že čtu a tak to následovalo, dokud jsem nevystupovala.
Rychle jsem přešla na autobusovou zastávku a hned mi jel autobus. Nastoupila jsem předními dveřmi, ukázala měsíčník a zkontrolovala, kdo všechno v autobuse jede. Dva kluci v oblecích, kteří se baví se dvěma kluky, řidič a já.
Ještě že jedu jednu zastávku! Autobus přijížděl k zastávce a všichni jsme vystoupili. Jeden kluk v obleku se dvěma krabicemi šel vedle mě: ,,Dobrý večer!"
,,Dobrý.."
,,Jak se máte?" ptal se mě. Nedávalo mi to smysl, proč na mě mluví a proč mi vyká, když je tak zhruba v mém věku.
,,Dobře a vy?"
,,Skvěle, dostal jsem balíčky od mamky."
,,A odkud jste?"
,,Ze Švýcarska, vy jste poznala, že nejsem odtud?"
,,Ano, mluvíte s divným přízvukem," bylo mi hrozně nepříjemné, když jsme si vykali.
,,Víte, my jsme tady jako misionáři. Jaký máte názor na Boha?"
Nebyla jsem v úplně střízlivém stavu, ale začala jsem mu říkat moje všemožné myšlenky: ,,No, se mnou je to hrozně těžké, jako myslím si, že člověk který věří v Boha se má asi mnohem lépe než člověk, který nevěří, protože věřící má takovou jistotu, naději. Já jsem sice pokřtěná, ale nevěřím v Boha. Mám hrozně moc otázek a nějak na ně nedokážu odpovědět, ale když se to snažím odůvodnit Bohem, tak mi to nedává smysl a tam bydlím," zastavila jsem se a ukázala na dům.
,,Jaké máte třeba otázky?"
,,Proč existuje svět? Proč jsem? Kdo jsem? Co je to svět? Co je to vesmír? A tak dále."
,,Takové podobné otázky jsem měl a občas mám taky."
,,Stejně mám takovou malou myšlenku."
,,Jakou?" byl zvědavý.
,,Že pravda je jen to, v co uvěříš, takže když vy věříte, že existuje Bůh, pro vás to pravda je, ale pro někoho jiného třeba ne."
,,Wow! To je úžasné!" byl nadšený. ,,Myslíte, že bychom se mohli někdy sejít a pohovořit si více?"
,,Jo, klidně. Kde a kdy?"
Na jedné ruce balancoval s balíčkama a druhou rukou vytahoval diář s propiskou. ,,Co třeba v neděli večer v sedm hodin?"
,,Dobře, v neděli v sedm a kde?"
,,Co třeba.. tady?" usmál se. ,,Můžu ještě poprosit o telefonní číslo, kdyby byla nějaká změna."
,,Ano," počkala jsem, až si vytáhne znovu propisku a když jsem diktovala, psal si moje číslo na krabici kterou držel.
,,Budu se těšit," nastavil ruku a čekal, až se jí chytím. ,,Nashledanou."
,,Nashle," otočila jsem se a mířila domů.

O dva dny později jsme se sešli. Byla jsem nervózní a hlavně jsem byla střízlivá a při všech smyslech.
,,Dobrý večer Molly."
,,Dobrý," usmála jsem se a podali jsme si ruce.
,,Teď si nevzpomínám, ale vykali jsme si nebo tykali?" ptal se mě A.
,,Vykali, ale můžeme si tykat," v hloubi duše jsem se zaradovala. Seznámila jsem se i s druhým klukem v obleku a domluvili jsme se, že se půjdeme projít. Konverzovali jsme o světě, o Bohu a o smyslu života a o jejich církvi.
,,Včera večer jsem T. říkal tu tvoji myšlenku."
Byla jsem překvapená a T. se na mě podíval s jiskřičkami v očích, úsměvem. ,,To je úžasná myšlenka!"
,,Jak jsi na to přišla?" ptal se mě A.
,,No já ani nevím."

Dny plynuly a já trávila více času s misionářema. Vždy před a po setkání proběhla modlitba. Ze začátku mi to přišlo zvláštní, ale sklonila jsem hlavu a soustředila své myšlenky na slova, která pronášeli. Jenže postupem času už to nebylo jen poslouchání, ale vnímání pocitů a dokonce jsem se začala modlit i doma. A to z jednoho důvodu. Dozvěděla jsem se, že misionáři budou mít střídání a je velká pravděpodobnost, že se s někým vymění. Modlila jsem se za to, aby tady A. zůstal, protože díky něho jsem změnila moji cestu. Modlila jsem se. Žádala jsem Boha o to, aby mi tady A. nechal.
Bohužel. Přišel den, kdy jsem se dozvěděla, že A. další den odjede. Žaludek se mi obrátil vzhůru nohama a můj mozek přestal fungovat. Chtělo se mi brečet a křičet a jediné, na co jsem se zmohla bylo: ,,Nemůžeš odjet. Né teď!"
Díval se mi do očí a nevěděl, co má říct.
Po cestě domů jsem brečela. Proč musí odjet zrovna on, díky kterému jsem tam kde jsem? Po celou tu dobu, kterou jsem trávila s jinýma myšlenkama mi bylo mnohem lépe.
,,Dokonce jsem se modlila, chápeš to! Já, filosof, jsem se modlila! A Bůh mě nevyslyšel, tak jak mám teď sakra začít věřit?" seděla jsem v pokoji na zemi a brečela jsem do telefonu kamarádce. Smutek vystřídal vztek. ,,Kašlu na nějakého podělaného Boha! Stejně neexistuje!" Ve vzteku jsem shodila blok, který mi ležel na stole. Jakmile přištál na zemi, otevřel se na stránce, kde jsem měla načmáránou větu: ,,Pokud chceš najít pravdu, musíš najít víru."
Na to jsem odpověděla: ,,Jak mám najít víru, když jsem si přála jednu jedinou věc, která se stejně nestala."

Den odjezdu přišel hrozně rychle. Chtělo se mi zase brečet, ale řekla jsem si, že před ním brečet nechci. Ale viděl na mě, že jsem smutná. O to horší bylo, když jsem viděla, jak se všichni loučí a když měl proslov. Ale těsně před jeho odjezdem mi řekl: ,,Nezáleží na mě. Záleží na Bohu, na tom co cítíš, tak prosím neztrácej snahu a poslouchej, co ti říká srdce."

Stýská se mi, ale měl pravdu. Našla jsem tu cestu, kterou jsem celý život hledala. Poznala jsem spoustu skvělých lidí a mám pocit, že někam patřím. Mám mnohem lepší pocit ze sebe samotné. Nikdy v životě jsem ze sebe neměla dobrý pocit. Vždycky jsem se jen podceňovala a byla jsem nenapravitelný pesimista. Nebyl to ani Černokněžník, ani filosofie. To naplnění, které mi v životě chybělo teď přišlo. Není to o tom jen slepě věřit. Tím, že jsem trávila s lidmi z církve čas mi otevřelo oči. Oni přemýšlí o tom stejném jako já. Kladou si otázky a přemýšlí. Vůbec to není o tom, že ,,začneš věřit, přestaneš přemýšlet."

Jsem vděčná, že můžu začít život s Bohem a říct sbohem starému životu.




 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 lapis lapis | Web | 1. listopadu 2015 v 20:07 | Reagovat

Úprimne, fandim ti, aj keď ťa nepoznám. Nájsť osobný cieľ je základ. Ono sa blbo ťahá kára keď nevieš kam. A keď už vieš kam, tak ide to o to lepšie keď máš s kým. Najlepšie s ľudmi ktorý ti rozumejú a nemáš ten pocit že si jednooký medzi slepími.

2 šílená kokoska šílená kokoska | E-mail | Web | 1. listopadu 2015 v 21:56 | Reagovat

Zní to zajímavě, opravdu :) Víš, já už jsem nejednou skoro začala věřit v Boha, ale pak se to vždycky nějak zhroutilo a prostě jsem neuvěřila. No, vlastně teď je to potřetí - opět přemýšlím, zda Bůh existuje. Poprvé to bylo ještě někdy na prvním stupni základní školy, kde můj kamarád byl věřící (křesťan) a snažil se mě přesvědčit o tom, že Bůh existuje. Podruhé to bylo v prváku, kde byla nějaká přednáška o Bibli a o Bohu. To jsem tenkrát začala číst Nový zákon. A potřetí to je teď, jenže teď čtu Korán...

3 welcometomyhead welcometomyhead | Web | 9. listopadu 2015 v 15:32 | Reagovat

Ahoj, krásně napsané! Taky jsem pokřtěná, ale věřím svým vlastním způsobem. Veřím v bohy, ne v Boha. Věřím v energie, duše, síly a aury, protože takové věci vidím a vnímám. Věřím v anděly, protože mi už hodněkrát pomohli. Věřím v démony, protože se mi snaží usadit v hlavě. A věřím tobě, že najdeš svou víru a svůj cíl.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama