Paranoia?

18. dubna 2017 v 23:20 | Molly |  Díra



Teplá deka obíjmá mé tělo a dodává mi pocit bezpečí. Ten právě teď nejvíc potřebuji. Sedím doma v křesle a klepu se strachem. Bojím se. Opravdu jsem se zbláznila, jak si všichni myslí? Anebo je to pravda?
Vidím ho všude. Podívám se z okna, stojí mezi lidmi na náměstí. Jdu ven, je zamnou. Jedu v tramvaji, tam je taky. Neustále cítím jeho oči na mém těle. Jak mě probodávájí. I teď, když jsem doma zamčená na dva zámky a ještě jsou zajištěné řetízkem, mám pocit že je vedle mně. V práci se mi smějí, rodina mi nevěří a všichni opakují tu samou větu: ,,Nejsi přece už malá." Zavírám oči a vidím jeho tvář, kterou lemují ostré rysy, jeho rty jsou tenké jako linka, nos má široký a jeho tmavě hnědé oči jsou nekonečně hluboké. Oči zase otevírám a deku si přitahuji blíž k tělu. Podívám se na okno a závěsy jsou roztažené.
Vycházím směrem k oknu. Venku prší a začíná se stmívat. ,,Nedívej se ven, jen zatáhni závěsy!" Opakuji si pořád v hlavě, ale naděje, že tam nebude je větší. Musela jsem se podívat. Na náměstíčku jsem viděla jen pár deštníků, které procházeli. Nebyl tam. Zkontrolovala jsem si to ještě třikrát a opravdu tam nebyl. Oddechla jsem si. I přes to jsem zatáhla závěsy, vrátila se s klidnějším pocitem do křesla a začela se do knížky. Po několika minutách se rozdrnčel zvonek a já zase zpanikřila. ,,Kdo to může být? Je to on nebo jsem jen paranoidní?"

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama