Díra

Teď

19. dubna 2017 v 14:20 | Molly
Zouvám si podpadky s myšlenkou, jaký to byl stupidní nápad si je vzít.
,,Zlaté tenisky," pomyslím si a snažím se vnímat chodník před sebou, jestli zde nejsou náhodou nějaké střepy či cokoliv jiného, co by se mi náhodou mohlo zabodnou do nohy. Cítím na chodidlech lehce studící beton.
Lehce opilá vínem se usmívám i přes to, že mě domů čeká dlouhá cesta. Zamýšlím se nad lidmi, se kterými jsem na párty byla. Jsou to vlastně moji kamarádi? Jak moc je vlastně znám a jak moc oni znají mně? Vždyť já přece ani sama sebe neznám. Všude vidíte jen samé falešné úsměvy na sociálních sítích, jak se každý tváří, že je všechno v pohodě a fajn a přitom ho uvnitř trápí různé věci.
Když jsem seděla v baru, sice se mě zeptali, jak se mám, ale jako vždy jsem neměla sílu jim začít vyprávět, jak vlastně není vše v pohodě, co mě trápí a co je uvnitř mne, tak prostě a jen řeknete: ,,Mám se fajn a ty?"
Odpověď samozřejmě byla: ,,Já taky."
Zamysleli jste se někdy nad tím, proč to tak vlastně je?

Jen jsem seděla, opíjela se a koukala na tváře lidí, které bych měla považovat za přátele, ale vůbec jsem neměla ten pocit. Nikdo z nich neví, co se skrývá v mé minulosti a z přítomnosti ví jen minimum. Proč se takto k sobě chováme? Proč všude ukazujeme jen to, jak se máme dobře a chceme, aby nám každý záviděl, že zrovna my jsme nějakým způsobem úspěšní a šťastní.
Společnost už nás tak asi formuje a média, ať už sociální sítě či televize, prostě nám jen ukazují, jak se máme chovat a formují nás k obrazu svému. Vážně chceme žít životy, jaké žijeme? Někdo možná ano, ale ostatní? Opravdu chceme každé ráno vstávat a jít do školy nebo do práce, která nás nebaví? Být tam většinu času dne, nakonec přijít domů, zapnout si televizi a koukat na nekonečný seriál, který se stále dokola opakuje či na upravené zprávy, které nám řikají svoji pravdu a ovlivňují naše názory.
A co teprve reklamy? Opravdu potřebujeme všechny ty věci, které nám nutí? Vážně potřebujeme super skvělý mycí prostředek na nádobí, který umyje s jedinou kapkou desetkrát více talířů, ale co ten umašťený pekáč? Co s ním? Ten přece nemusíme vůbec namáčet a se super novou kapslí je dáme do myčky, kterou si koupíme ve výprodeji v elektru na velmi výhodné splátky.
Znáte ten pocit, kdy jdete v supermarketu, bloudíte uličkami, protože to ZASE přestavěli a marně hledáte jen produkt, pro který jste si přišli, ale přitom nakoupíte deset dalších věcí k tomu, protože je to například ve slevě.
Nebo pocit, kdy vidíte určitou věc v regálu a vzpomenete si na reklamu, která běžela v televizi snad stokrát.
Kdo by zapomněl na: ,,Když jí miluješ, není co řešit," či: ,,Ale já už nemusím, já už ho vidím." Ano, kdo by nepoznal reklamu na Fofolu, snad jen ten, kdo se na televizi nedívá. Ale reklamy na nás číhají na internetu daleko víc než v televizi. Sice to můžou vyřešit různé blokace, ale i tak. Koukáte na eshopu a říkáte si, jak by se vám ta nová kabelka líbila či nový počítač, sluchátka.. může to být cokoliv. Zavřete stránku a stejně ty produkty, které jste si prohlíželi, na váš vybafnou snad na každé stránce, protože doufají a myslí si, že když ten produkt uvidíme vícekrát, tak nám to stejně nedá a nakonec si to koupíme, ale přiznejme si, OPRAVDU TO VŠECHNO POTŘEBUJEME?

Procházím kolem billboardu, na kterém je šťastně vypadající žena a vedle je značka kosmetického obchodu a pod ním: ,,Krásná můžete být i vy!"
Máme to zpotřebí? Patlat na sebe různé chemické věci, které jsou ve většině případů testovány na zvířatech a stojí nás spousty peněz.
Dokazuje to jen, že všichni nosíme na obličejích masku, která jen ostatním ukazuje, jak jsme šťastní. A to není jen o kosmetice, ale myslím tím i přetvařování.

Přicházím k domu s poslední myšlenkou, že se to asi jen tak nezmění a že nás i nadále budou všichni oblbovat.

Paranoia?

18. dubna 2017 v 23:20 | Molly



Teplá deka obíjmá mé tělo a dodává mi pocit bezpečí. Ten právě teď nejvíc potřebuji. Sedím doma v křesle a klepu se strachem. Bojím se. Opravdu jsem se zbláznila, jak si všichni myslí? Anebo je to pravda?
Vidím ho všude. Podívám se z okna, stojí mezi lidmi na náměstí. Jdu ven, je zamnou. Jedu v tramvaji, tam je taky. Neustále cítím jeho oči na mém těle. Jak mě probodávájí. I teď, když jsem doma zamčená na dva zámky a ještě jsou zajištěné řetízkem, mám pocit že je vedle mně. V práci se mi smějí, rodina mi nevěří a všichni opakují tu samou větu: ,,Nejsi přece už malá." Zavírám oči a vidím jeho tvář, kterou lemují ostré rysy, jeho rty jsou tenké jako linka, nos má široký a jeho tmavě hnědé oči jsou nekonečně hluboké. Oči zase otevírám a deku si přitahuji blíž k tělu. Podívám se na okno a závěsy jsou roztažené.
Vycházím směrem k oknu. Venku prší a začíná se stmívat. ,,Nedívej se ven, jen zatáhni závěsy!" Opakuji si pořád v hlavě, ale naděje, že tam nebude je větší. Musela jsem se podívat. Na náměstíčku jsem viděla jen pár deštníků, které procházeli. Nebyl tam. Zkontrolovala jsem si to ještě třikrát a opravdu tam nebyl. Oddechla jsem si. I přes to jsem zatáhla závěsy, vrátila se s klidnějším pocitem do křesla a začela se do knížky. Po několika minutách se rozdrnčel zvonek a já zase zpanikřila. ,,Kdo to může být? Je to on nebo jsem jen paranoidní?"

Should I stay or should I go

4. dubna 2017 v 13:16 | Molly

Po několikáté mám otevřený blog, ale dneska je změna v tom, že opravdu píšu.
V jednu dobu jsem byla naprosto rozhodnutá, že už psát nebudu.
V druhou dobu jsem byla rozhodnutá, že bych chtěla něco napsat, jenže byl problém v tom, že jsem nevěděla co, tak jsem to opět zavřela a kašlala na to.
Pozměnila jsem pozadí a trochu mě to nakoplo. Přemýšlela jsem i o tom, že bych smazala nějaké články, ale myslím si, že je to součástí této díry v plotě a i když je to naprostá hovadina, tak by to tady mělo zůstat.
Chtěla bych psát. Hodně se toho ve mě změnilo, přestěhovala jsem se a na novém místě mám i trochu vyvětranou hlavu, tak proč si to nechávat jen pro sebe?
Za dobu, co jsem nepsala tady, psala jsem si deník a jsem za to neskutečně vděčná a zjistila jsem, že mě psaní baví. Sice ani nikdy nenapíšu knihu, ale když si budu psát svoje myšlenky jen tady, nikoho to nezabije (snad).
Tak mi prosím držte palce, ať mě tohle nadšení neopustí a hlavně, ať mám inspiraci.





Tulipány

16. února 2016 v 2:50 | Molly


Posadím se na posteli a zjišťuji, kolik je hodin. Čas se blíží ke třetí hodině ráno a já přemýšlím, nad snem, který se mi zdál. Je pravda, že na něj poslední dobou myslím, ale proč se mi o něm zdálo?
Četla jsem na papíře povídku, která nesla název Dívka, která se schovávala za vlasy a k tomu jsem v ruce držela několik bílých tulipánů.
Zmáčknu vypínač na lampičce a pokoj ozáří světlo, které mě udeří do očí. Proč tulipány? Proč ta povídka?
Myšlenky mi běhají v hlavě a mně čím dál více zajímá, co by v té povídce bylo a jestli by jí vůbec napsal. Jestli by mu stála za napsání, když teď píše jednu knížku za druhou. Já mu to přeju, vážně ano. Ať si alespoň on plní své sny. Jen mě štve, že je najednou v mé hlavě.
Nechápu své sny a ani své chování. Za několik málo měsíců jsem se změnila, udělala jsem pár věcí, za které na sebe nejsem moc hrdá, ale hledám se. Pořád hledám tu opravdovou Molly. Tu dívku, která se schovává za vlasy, miluje pampelišky a vidí to všechno nádherné kolem sebe, tu dívku, která skáče od myšlenky k otázkám a teoriím..
Chci zpátky tu holku, která vidí svět krásný a jasný kolem sebe.
Místo toho se opíjí a myslí si, jak si užívá život. Přitom to je spíš potápění se do ještě větší hloubky.
Měla bych přestat dělat hlouposti a opravdu si promýšlet svá rozhodnutí. Čelit překážkám a neutíkat jako největší zbabělec. Je sice krásné, si to takto napsat, ale skutek utekl.
Chtěla bych si jít za sny, jako pan Kaffe. Taky bych si chtěla přečíst tu povídku ze snu.
Potřebuju se najít. Protože takhle je to sice hledání, ale očividně kopu na špatném místě, než bych měla a snažím se poskládat skládanku ze špatných dílků.
Vstávám a jdu si do mé skromné knihovničky pro jednu určitou knihu. Otevírám jí na straně 88 a pročítám si dvě strany několikrát.. Musím se znovu naučit, dívat se na svět srdcem, ne očima..

Zápas

20. ledna 2016 v 0:02 | Molly



Nikdy bych nečekala, že mi bude chybět si jen tak sednout s čajem, knížkou a hudbou. A vážně už chci číst i něco jiného než o ekonomii a snažit se to nějak pochopit.
Už se hrozně těším, až si v pátek sednu s kamarádkama a přiťukneme si a já všechno hodím za hlavu a nebudu nic řešit. A těším se, až si otevřu knížku, uvařím si skvělý čaj a budu jen tak odpočívat bez výčitek, že bych se měla učit. A ze všeho nejvíc asi potřebuju buď někam vypadnout nebo najet na nějaký pravidelný režim a dát se do klidového režimu.
Snažila jsem se, opravdu jsem se snažila myslet optimisticky, nic tolik neřešit, ale dnes se z mých očí protrhla přehrada. Tolik slz se valilo z mých očí. Byla jsem sice zdeptaná, ale zvládla bych to, kdyby mi jeden muž ve škole nezačal promlouvat do duše. Nezná mě a přitom přesně věděl, kam má bodnout. Myslel to dobře, ale bodal a rýpal a nakonec vypíchl mojí největší chybu. Měla jsem na krajíčku, ale za žádnou cenu jsem se před ním nechtěla rozbrečet. Naštěstí mě to přepadlo pár minut od domu. Ale říkám si: To jsem sakra tak průhledná?
Snažila jsem se to vidět optimisticky, ale přidalo se jedno k druhému a už jsem se začala potápět. Potápím se, ale vidím několik rukou, které se mě snaží zachytit a vytáhnout nad hladinu.
A taky je tu jedna velká věc. Už jsem oficiálně zadaná. A v ten moment, kdy jsem se to dozvěděla, se Molly opět rozdělila na dvě. Jedna polovina začala panikařit, protože se klec zavřela a ptáček je v hrsti. Jenže ta druhá nadávala té první, že je blbá, protože je to vážně hodný mladý muž, což je v dnešní době zázrak.
Začal souboj uvnitř mě. Velký zápas a jsem hrozně zvědavá, jak to dopadne. Kdo nakonec vyhraje? Na koho vsadíte?
Molly jedna- chce být volná jako pták a vztah teď vidí jako velkou komplikaci do budoucích cestovacích plánů.
Molly dvě- vidí to jako skvělou příležitost, protože kdy jindy se jí naskytne příležitost potkat tak hodného chlapa.
A myšlenka na kombinaci obou dvou nepřipadá v úvahu, protože (jak mi dnes ve škole bylo řečeno) jsem moc hodná.

To rozhodování mě jednou přivede k šílenství.

Koupelová nálada

17. ledna 2016 v 11:49 | Molly

Napouštím si vanu. Zvuk tekoucí vody mě uklidňuje. Sedím na studené zemi a představuji si, že jsem někde uprostřed pralesa u vodopádu. Soustředím se jen na jeden zvuk. Daleko ve fantazii. Je to úžasný pocit. Jenže jakmile otevřu oči, ocitám se zase v té kruté realitě, ve které nevím kdo jsem. S tím bych se ještě nějak smířila, ale když nevím, co bych chtěla v životě dělat, to už je horší.
Vana už je skoro plná, tak pomalu vstupuji do horké vody a cítím jak mi brní nohy.
Bylo mi skvěle, byla jsem více flegmatická a optimistická, ale potom jsem začala opět moc přemýšlet. Nad životem, nad sebou, nad klukama, nad školou..
Chtěla bych tlačítko na vypnutí mozku, protože tohle je nesnesitelné. Nechápu, jak jsem to dřív mohla snášet a zvládat v pohodě.
Když jsem byla u Černokněžníka, řekl mi větu, která mi utkvěla v paměti: ,,Dělej všechno pro to, aby jsi byla ještě více veselá."
Tadáá..
Snažím se, opravdu se snažím být veselá a šťastná, ale občas to opravdu nejde. Například včera jsem měla výpadek.
Byl to skvělý večer s Holoubkem v kině, jenže potom mi přišla zpráva od Klokana. Proč mě sakra informuje o tom, že je na psychiatrii, když si stejně nenechal pomoct. Tolik lidí okolo něj se snažilo, ale on nechtěl a potom se sebere, zmizí a pak vám pošle zprávu, že je na psychiatrii. Jako vážně? Jako opravdu?
Moje nálada klesla o tisíc stupňů. Ale naštěstí to Holoubek všechno zachránil, chytl mě za ruku a vytáhl zase nad hladinu.
Ležím ponořená ve vaně a slyším v hlavně jednu otázku za druhou, které doplňují pochybnosti. Bude to vztah? Mám energii ten vztah vůbec budovat?
Voda je už studená. Je mi zima. Čas utíká hrozně rychle. Chtěla bych být zpátky na základní škole a řešit jen písemky ze přírodopisu. Nebo se sebrat a jet někam daleko, někam pryč..

Bum, bem, bác

31. prosince 2015 v 22:08 | Molly

Konec roku, jak epické. Skoro všichni rekapitulují svůj rok na sociálních sítích a aby se neřeklo, tak každý všem přeje všechno nejlepší do dalšího roku, ale kdo to doopravdy myslí vážně?
Poslední den v roce 2015. Každý pije, oslavuje, plánuje si předsevzetí, které stejně nikdo nevyplní. Dobře, možná pár jedinců. Plánovat nový začátek? K čemu, když zítra bude jen den jako každý druhý, jen se většina lidí probudí s kocovinou. A já tady sedím, piju víno a utápím se ve vzpomínkách, které kupodivu jsou lepší než horší.
Lepší ukončení tohoto dlouhého roku jsem si ani představit nemohla. S báječnou kamarádkou na tři dny v Praze, kde jsme převážně nakupovaly, pak jsem se viděla naposledy s celou partou misionářů, protože jedna už odletěla domů do USA a dva kluci jsou už v jiném městě.
A po výletu v Praze jsem odletěla za sestrou do Švýcarska. Letěla jsem pidi letadélkem, kde jsem cítila každý otřes a opravdu jsem se bála, ale piloti byli skvělí a přistáli jsme hladce.
No a po třech kilometrech na letišti z letadla ke kufrům, jsem se konečně viděla se setrou.
No a po dvou dnech u ní doma se jelo do hor, kde jsem se poznala s jedním klukem. Takže kromě snowboardu jsem si užívala i jinak. Sice jsem vždy byla přesvědčená, že to nikdy neudělám, ale ano, vyspala jsem se s ním a dokonce dvakrát a byl to nejlepší výkon, který jsem kdy zažila. A ano, vím, že jsem asi byla jedna z mnoha, vím, že to nic víc neznamenalo a je pro mě těžké se s tím smířit, protože nejen že je to krasavec, ale je to prostě můj vysněný princ na bílem koni. Ale smířím se s tím! Musím a víte co? Vůbec toho nelituju! Udělala jsem to, s cizím klukem a byla to paráda!
Nejlepší prázdniny a štve mě, že to končí. Proč musí všechno končit?
Jsem zvědavá, co mě čeká v dalším roce. Zajímá mě, jak se má budoucnost najednou stane minulostí a ani nemrknu. Čekají mě dvacáté narozeniny a vůbec se na to necítím. Pokud nedám jeden předmět ve škole, tak se mi změní asi hodně. Změny, očekávání, doufání v lepší zítřky a stejně to bude jako na horské dráze, jednou nahoře a jednou dole. Mám sto chutí se zabalit do deky od slečny Benz a vykašlat se na půlnoc, vždyť jinde na světě už třeba mají rok 2016. A my o pulnoci odpálíme petardy, zakřičíme si: ,,Happy NEW YEAR!" a půjdeme spát. A o několik hodin později to budou křičet zase na druhé půlce planety. A co kdyby se planeta právě teď zastavila? Čas na hodinkách by tikal dál, ale u nás by zůstala tma už navždy.
Čas. Je to jen obyčejná jednotka, podle které se musíme řídit. ,,Kolik je hodin?"
,,V kolik se sejdeme?"
,,V kolik hodin to začíná?"
Pořád jen někam spěcháme, jsme nervózní, když nestíháme anebo naopak, když musíme čekat.
Ale myslete pozitivně, doufejte, přejte si a buďte šťastní.

Na chvíli se zastavit..

21. listopadu 2015 v 16:40 | Molly

Snad většina lidí slyšela o příběhu kouzelníka Harryho Pottera a asi hodně z fanoušků přemýšlelo, jaké by to bylo, kdyby dostali dopis z Bradavic. Já patřím do skupiny, kteří doufají pořád. Nesčetněkrát jsem si řekla: ,,Se na to vykašlu, sbalím si svých pět švestek a odstěhuju se do Bradavic."
Jenže tohle je pouze a jen metafora. Spíš bych si měla říct: ,,Kašlu na to, budu dělat něco úplně jiného." Bohužel, ta druhá věta už mě nutí k činu více než ta první. Změň své myšlenky, změníš svůj život. Myšlenky pomalu ale jistě měním, ale život se změnil ještě rychleji, než jsem čekala.

V klíně mi ležela zajímavá kniha. Jenže co odstavec, to otázka, ale bez odpovědi. Už jsem to nevydržela a knížku odhodila (teď se asi všichni knihomilové zděsí, protože s knížkama se nehází, ale můžu vás uklidnit, že se knize nic nestalo).
Přitáhla jsem si nohy k tělu a dopadla na mě deprese. Nic, co bych nezvládla, přece jen je to má stará kamarádka.
V hlavě se mi promítaly otázky jako na filmovém plátně. Kdo jsem? Co po mě život chce? Existuje Bůh? Kdyby jo, tak proč nechá umírat tolik lidí? Proč nechá nevinné lidi trpět, když je to přece milující nebeský otec? Proč to prostě nezastaví a nenechá všechny žít spokojeným životem? Proč? Proč tu jsem? Z jakého důvodu? Co v životě chci? Mít děti? Co je v životě nejdůležitější?
Deprese na mě dolehla v plném rozsahu a já nešla dva dny do školy. Prostě jsem zůstala doma. Spolužačkám jsem se vymluvila, že jsem nemocná a přitom jsem jen seděla doma na zadku a kdybych nemusela chodit venčit psa, tak ani nevím, jaké je venku počasí. A vždy, když mám depku, uvědomuji si krásu kolem sebe. Byla noc a já seděla zabalená v dece na okně a byla zaujatá tím vším venku.
Život bez kouzel. Co je to za nesmysl? Vždyť přece kolem nás je tolik kouzel, jen si to nikdo neuvědomuje, když musí chodit do školy nebo práce, zaobírá se vším různým a přitom, kdybychom se na pár minut či vteřin všichni zastavili a rozhlédli se kolem sebe.. Jak by se život změnil, kdybychom se každý den podívali na nebe?
Taky to, že máme kouzelné krabičky, přes které můžeme komunikovat s lidmi, kteří jsou na druhé straně světa. Sice se nemůžeme přenášet letaxem a létat na koštěti, ale za to máme spoustu jiných věcí a ani si to neuvědomujeme.
Tolik vynálezů co mám jen v pokoji. Žárovku, tiskárnu, knihy, notebook, mobil.. Ale dokonce i postel? No není fajn, že nemusíme spát na zemi..? A kolik myšlenek je jen v mém pokoji. Myšlenka je taky sama o sobě kouzlo. Jak to, že se slyšíme uvnitř hlavy, když uši máme na hlavě?
Ještě pořád je život bez kouzel?

Probdělá noc

19. listopadu 2015 v 3:33 | Molly
Marně pátrám po nějaké známé tváři, ale kolem mě prochází spoustu neznámých lidí. Chvějí se mi ruce a já začínám panikařit. Spoustu lidí vchází do budovy. Ještě chvíli se držím, ale když v dáli vidím Bí, sesunu se k zemi a rozbrečím se. Přiběhne ke mě a hned se ptá: ,,Molly, co ti je? Proč brečíš?"
Nedokážu se sebe vydat nic jiného než fňuk. Obličej si schovávám do dlaní, které mám celé mokré od slz. Vnímám, jak se kolem mě shromáždilo více lidí. Cítím na sobě jejich pohledy. ,,No tak, co se děje?"
Chvíli se snažím uklidnit a pak zvednu hlavu. ,,Já nevím, jestli to opravdu chci, nejsem si jistá," vypravím ze sebe a místo uvolnění cítím ještě větší úzkost.
,,Jak to, že to nevíš?" ptá se mě jeden v davu okolo mě.
,,No tak nevidíš, že se zhroutila? Nechej jí být," natáhne se ke mě ruka a chce mě zvednout...

Probudím se, žaludek mám v křeči a nemůžu dýchat. Posadím se na posteli a přemýšlím, co to bylo za divný sen a když mi dojde, o co se jednalo, rozbrečím se. Proč mám obavy? Proč se toho tak bojím?

Další noc pro jistotu nespím vůbec. Teda, ne tak úplně pro jistotu. Chtěla jsem jít spát, ale asi tři a půl hodiny jsem se převalovala z jedné strany na druhou a nemohla jsem usnout, jelikož moje myšlenky byly hlasitější než obvykle.
Křest, církev, test z ekonomie, Generál a Klokan.
Jo, pan Generál mi po asi třech měsících napsal. Přestali jsme se bavit kvůli blbosti. Aspoň to tak tvrdí. Já jsem byla ráda, protože sice trávení času s ním bylo fajn, jenže mě dohánělo k šílenství to, že jsem nevěděla na čem jsem a nikam to nevedlo, jen jsme byli kamarádi, kteří se vždy na rozloučenou políbili.
A on se mi teď po třech měsících ozve a vypisuje mi, jak mu je to líto, jak mu chybí psaní si se mnou a moje filosofování. ,,No, díky Generále! Co teď mám s tebou dělat?"
Nechci ho vidět, protože neumím říct ne a teď prostě trávím hodně času s Klokanem (jestli to teď čteš, tak moc dobře víš, že by jsi neměl).
A já prostě neumím řešit více věcí najednou. Pak to tak dopadá, že nespím a přemýšlím o tom, že zase nepůjdu do školy, abych se vyspala. Neumím zvládat stres, potřebovala bych nějaký jednoduchý manuál, jak nechytat paniku při vypjatějších situacích.
Test, křest, Generál, Klokan, Černokněžník.. točí se to v mojí hlavě jako kolotoč.
Přečetla jsem si pár článků, které souvisí s Generálem a nejradši bych si nafackovala. ,,Dej od něj ruce pryč, teď se starej hezky o Klokana." Prostě se za žádnou cenu nesmím s Generálem potkat. Nechci!
Ještě že se mi neozval pan Kaffe, to bych nezvládla už vůbec.
Mám sto chutí se zahrabat někam moc hluboko a nevylézt hodně dlouho. Opravdu hodně dlouho.

Čas říct s Bohem a sbohem

1. listopadu 2015 v 19:31 | Molly


Jak už to občas bývá, je pátek večer a já si vysedávám s jedním mladíkem v hospodě na pivu. On do sebe lije jedno za druhým a čím více jich v sobě má, tím více si stěžuje, jak má zkažený život. Myšlenky mi létají v hlavě a to co on vypustí z úst mi jde jedním uchem tam a druhým ven. Není to slušné, ale vždycky jen přikývnu nebo řeknu: ,,Tak to teda.."
Proč musím sedět zrovna tady a teď s tím naprostým volem a co vlastně ode mě čeká? Že ho budu litovat? Dost lituju sebe samu a na ostatní už nezbývá. Stěžujeme si, jak máme zkažený život, jak to všechno stojí za houby a koukáme na ostatní, jak se mají mnohem lépe. Proč se musíme litovat a závidět ostatním? Místo toho, abychom hnuli zadnicí, tak ze sebe děláme chudinky. Moje myšlenky mě dost štvou, tak se radši napiju piva a přikývnu, aby si myslel, že ho poslouchám, ale potom z něj vypadne: ,,Můžu se tě na něco zeptat?"

Sama sobě

22. října 2015 v 20:19 | Molly


1. Už by jsi vážně mohla napsat článek!
2. No jo, ale já se snažím.
1. Pořád se jen snažíš a nikdy nic nedotáhneš do konce, když nemusíš.
2. >grimasa< Však mě znáš.
1. Začni už sakra něco smyslupného psát.
2. Ale já nevím co.
1. Tisíc myšlenek v hlavě a žádná nejde sepsat, že?
2. Teď nemám tisíc myšlenek, ale jen jednu, kterou se snažím zahnat.
1. Ale nejde to.
2. No jo, bohužel. Třeba až... sejde z očí, sejde z mysli.
1. I tak na něj budeš myslet.
2. Změnil mi hrozně moc myšlenek.
1. To je tak, když potkáš někoho dokonáleho, to se pak můžeš jít třískat kladívkem do hlavy.
2. Jen to kladívko najít.
1. Změň své myšlenky, změníš svůj život.
2. Skdůůůůůš!
1. On ty myšlenky změnil.
2. Otázky jsou pořád stejné, ale tentokrát si je dokážu nějakým způsobem odůvodnit.
1. Malý filosof a začne věřit v Boha.
2. Ouč.
1. Nech si ty citoslovce!
2. Proč?
1. Protože stará Molly tohle nikdy nedělala.
2. Ale nová Molly ano.
1. Nová Molly je divná.
2. Jiná se rovná divná?
1. Ano!
2. Ne!
1. Tohle je ten nejstupidnější článek na světě.
2. S tím souhlasím.
1. Aspoň na něčem se shodneme.

Fraciton

2. července 2015 v 23:06 | Molly

Sedím v hlubokém křesle se skleničkou červeného vína. Všude okolo mně je tma, jen malý plamínek svíčky se snaží ozářit celý pokoj. Pohrávám si s prsty. Kroužím po okraji skla a cítím tu hebkou dokonalost. Co je vlastně dokonalost?
Ticho. Jen obrovská hromada myšlenek v mé hlavě. Čím víc vína do sebe nalévám, tím víc se cítím uvolněná. Necítím žádný stres, napětí či nervozitu. Po dlouhé době..
Už to není co to bývalo. Minulost. Jak si můžeme být jistí, že se to doopravdy stalo? Bylo to skutečné? Co když jsou to jen sny? Opravdu existujeme? Co jsme vůbec zač?
Cítím se sama. Je to zvláštní, protože je na této planetě tolik lidí. Jen tady den po dni žiju s myšlenkou, že jsem jen průměrný člověk, který byl několikrát na rozcestí a řídil se mozkem místo srdcem. S největší pravděpodobností to dělám opět, protože moje srdce je na mě asi naštvané, tak mlčí.
Dolévám si z lahve do sklenice. Sleduju v šeru červený proud, který se zbavil tvaru láhve a nabírá nový tvar. Je to pozoruhodné. Celý svět je zvláštní. Příroda kolem nás. Všechny vynálezy. A to vše jen díky fantazii. Ta moje mě nejspíše už opustila. Už venku nechodím s hlavou v oblacích. Spíš jí tahám na provázku za sebou, protože tolik bordelu, který mám v hlavě se přece nemůže nabrat nikde jinde.
Proč nemám chytrý mozek a nešla jsem studovat třeba astrofyziku? Protože můj život je odsouzen k tomu žít tento život, klást si pořád dokola otázky na které nejspíš nikdy nenajdu odpověď nebo najdu, ale stejně jí nepochopím a budu doufat, že to všechno bude lepší.
Proč se pořád ptám, co je to svět, co je to vesmír a jak to vlastně všechno mohlo vzniknout? Jak to může vlastně být a co je to vlastně bytí? Je to existence v prostoru a času... a tak můžu pokračovat a stejně dojdu k názoru, že pravda jen jen to, čemu uvěříme.

Chci zapomenout

20. června 2015 v 16:47 | Molly



Kdy to všechno skončí? Kdy skončí to nekonečné přemýšlení, hloubání a představování, jaké by to asi bylo, kdyby..
Je to pořád dokola. Přehrávání minulosti v mé hlavě. Od někoho jsem se už dokázala odprostit, ale od někoho ještě pořád ne. Vrací se to. Pořád. Nemůžu se na nic soustředit. Chce se mi brečet. Co mi je? Proč prostě nedokážu zapomenout. Chtěla bych si s pár lidmi promluvit a omluvit se jim, i když vlastně u některých nevím, za co. Prostě mám tu potřebu říct: ,,Omlouvám se, je mi to líto, měj se v životě co nejlépe." A prostě odejít a už nic neřešit. Nechat to být, žít si svůj život. Ne, to bych nebyla já, že. Jaké by to bylo, kdybych se více zajímala a nebyla tak sobecká? Jaké by to bylo, kdyby víc poslouchal a víc se mnou mluvit? Jaké by to bylo, kdybych byla jiná? Jaké by to bylo, kdybych neudělala takovou chybu? Byla to vůbec chyba? Jaké by to bylo, kdybych nebyla tenkrát patnáctiletá blbka?
Jo, pan R. by mě teď nejradši nakopal, abych neměla takový bordel v hlavě. Jak řekl: ,,Moc otazníků."
Jenže kdyby věděl. Kdyby věděli všichni.
Vím, že se užírám naprostýma zbytečnostma, ale nějak se jich nedokážu zbavit. Od pár osob jsem dokázala odejít, ale to jen díky tomu, že mi ublížili, ale co ti, kteří mi v podstatě nic neudělali. Proč se tím musím pořád zaobírat? Proč existuje internet? Proč jsem sakra zjistila, že má deprese? Jsem tak blbá! Chtěla bych mu pomoct, zjistit, jak se doopravdy má.
Měla bych se na všechno vykašlat, jenže to hrozně bolí. Jak můžu žít, když se pořád vracím do minulosti. Takový lehký výpadek paměti by mi vážně nevadil, ale musela bych zapomenout jen to, co bych zapomenout chtěla.
Měla bych začít nějakým způsobem žít. Ale jak začít? Začít nebo skončit?

Lžu sama sobě

18. června 2015 v 2:14 | Molly

Upozornění: Je normální, že si zde vylévám své srdce, ale dneska bych se přiklonila ke slovu hardcore.

Proč jsem si myslela, že to bude jiné? Jo, všechno se změní... nic, všechno je stejné. Všechno.. Život je jen jedna velká lež. Všichni jen něco slibují, plánují, myslí dopředu, zvažují a přitom je všechno úplně jinak.
Kolikrát jsem si říkala, že se už nikdy na nic nebudu těšit. Dělám to pořád a pořád je to velká chyba. Co si nalhávám, že to bude lepší? Není. Je to daleko horší, jelikož teď mě ani nic nenutí jít ven a něco dělat. Jen sedím zavřená doma a jediné, na co se zmůžu je navlíknout na sebe tepláky, vzít vodítko a psa ven. Maximálně 10 minut a rychle domů, jelikož nějak nesnesu pohled těch všech lidí, které potkám. Rychlá akce a pak úprk domů a zpátky do mého pokoje. Jediná doba, kdy se odhodlám jít se projít je v noci. Nejlepší čas je kolem jedenácté večer. Nemůžu potkávat lidi. Nemůžu na ně být sama. Bojím se a pak začínám panikařit. Co to se mnou je? Co si to nalhávám?
Psala jsem Černokněžníkovi email a napsala jsem jen věci v rámci možností. Nějak se mu pořád nedokážu plně otevřít a taky je to důkaz, že i když má odkaz na tuto stránku, tak jí nečte. Ale proč by měl, má určitě spoustu jiných věcí na práci, nic mu nevyčítám. Můžu si za to sama, že mu tolik věcí nedokážu říct.
Už dlouhou dobu plánuju, že si musím nechat ostříhat vlasy, ale nějak se k tomu pořád nedokážu dokopat. Mám je zničené, roztřepené a už je to opravdu potřeba. Nějak se mi do toho pořád nechce a pořád to oddaluju. Vlastně všechno oddaluju. Úplně.
,,Zajdi už konečně odnést maturitní vízo do té školy!" No, jednou to byla středa, potom čtvrtek a teď už je z toho pátek! Prostě nechci jít na autobus, cestovat s cizíma lidma a cítít na sobě ty odporné pohledy. Potom dojít ke škole, na kterou v září nastoupím a budu tam potkávat tři roky stejné obličeje.
Proč jsem si myslela, že bych mohla být učitelka? O co mi šlo? O to, že mi to matka vtloukla do hlavy? A nějaká filosofie, vždyť na to vůbec nemám, když jsem celého přijímacího testu udělala tipovací hru. Místo toho jdu na obor, ve kterém budu pokračovat a budu mít tři jazyky. Jak to můžu jako zvládnout, když sotva umím žbleptnout anglicky? Co si to nalhávám, že mám na nějakou vysokou školu, když se vlastně ani neumím pořádně učit a maturitu jsem udělala jen díky štěstí.
Lžu sama sobě celý život.
Změna pokoje? Fajn, všechno nové. Vymalovat. Jakou barvu si mám vybrat? Chtělo by to něco pozitivního, třeba zelenou se žlutou. Stejně to nejspíš vidím na fialovou. Nové lino a bílý nábytek, jelikož dřevěnou barvu nechci ani vidět. Můj mikropokoj. Představa, že to bude lepší, když to bude jako nové. Opět si lžu. Všechno bude stejné, jen budu mít jiné věci.
Noc co noc to bude stejné.
Co to se mnou je? Vždyť už mi bylo dobře a najednou je to všechno pryč. Jsem sama a chci být sama. Jedna malá místnůstka a cítím se bezpečně. Nejhorší je, když mě přepadnou myšlenky na minulost. To je fakt k ničemu všechno tohle. Jak můžu vlastně žít?


Leze mi to na mozek

13. června 2015 v 20:26 | Molly


Už asi pátý den sedím doma s kamarádkou angínou, která mě navštívila po několika letech. Tak abych si pobyt v posteli nějakým způsobem zpříjemnila, rozhodla jsem se, že si udělám Potterovský filmový maraton. Od prvního dílu do posledního. Jo, knížky jsou sice lepší, ale moc se mi číst nechce, když mi je zle, ale Potterovský knižní maraton taky plánuju.
Byla to skvělá euforie. Od prvního momentu, kdy Hagrid přivezl Harryho do Kvikálkova až po velkou válku proti Voldemortovi. A samozřejmě, že jsem si pobrečela, když Severus Snape umřel. Nejspíš jediný film, který mě rozbrečel. Každý díl má něco do sebe. Chápu, že někdo třeba nemá Harryho Pottera nemá rád, ale já jsem vyrůstala v té generaci, kdy jsem v 11 letech čekala na dopis z Bradavic a ještě pořád jsem se nedočkala.
Trochu mi to teď vlezlo na mozek a já jsem začala myslet jen na kouzelný svět. Jaké by to asi bylo? Projít se po Příčné ulici, navštívit pana Ollivandera a koupit si kouzelnou hůlku, proběhnout přepážkou k Bradavickému expressu a poté se kochat krásami hradu a být zařazena do koleje. Která by to byla? Jo, každý má svého oblíbence, ale přiznejme si pravdu. Opravdu jsme tak stateční, abychom se do Nebelvíru dostali? Já si teda nevěřím, že jsem tak statečná. Do Zmijozelu bych nechtěla ani náhodou, jelikož podle mého názoru tam jsou jen namyšlení lidé, ale najdou se i výjimky. Na Havraspár nejsem tak chytrá a asi nejvíc by mi vyhovoval Mrzimor. Ale přece jen, rozhodoval by moudrý klobouk.
A co to tady vůbec všechno vypisuju, když to všichni milovníci znají. Jelikož musím trčet doma, tak jsem se upnula na fantazii a když si uvědomuju, že nic z toho doopravdy neexistuje, je mi z toho smutno.
A ještě víc mě mrzí, že už to není taková velká bomba, jako v minulých letech, kdy to bylo aktuální. Přece jen, "ta" generace už vyrostla a ti mladší se spíš zajímají o jiné věci. Měla bych se co nejdříve vyléčit a žít zase v realitě.

Happy!!!

25. května 2015 v 23:02 | Molly


Ráno jsem vycházela z bytu s pocitem, že nic neumím a byla jsem připravená na to, že budu opakovat na podzim. Celou cestu do školy jsem si říkala, že nic neumím. Nic! Blondýna mě uklidňovala, že to zvládnu a že nemám brečet. Proběhlo oficiální zahájení, kde jsme byli všichni maturanti z naší třídy.
Brečela jsem. Holky mi říkaly, že nemám brečet, že to zvládnu. A poté přišla i zrádkyně. Řekla mi: ,,Já vím, že jsi na mě naštvaná, ale chci ti popřát hodně štěstí a šťastnou ruku a nebul," a rozbrečela se taky. Je jí mi líto. Ale na jednu stranu, bylo vážně hnusné od ní, jak se zachovala ke kamarádce v těžké situaci. Nejradši bych jí to odpustila a dala jí další šanci, jak je to u mě zvykem, ale krotím se.
Holky postupně odešly. A třídní, vlezdoprdelka mě tam několikrát objala jak nejlepší kamarádka. Nevěřím jí ani nos mezi očima!
Sice jsem si v literatuře nevytáhla Harryho Pottera, ale jistá souvislost s číslem 7 je.
V angličtině jsem si vytáhla číslo 1, což jsem chtěla.
Ale při odborných předmětech jsem si vytáhla úplně jiné čísla, ale jednoduché témata.
USPĚLA, USPĚLA, USPĚLA, USPĚLA! Yeeeeeeaaaap!!
To se tak krásně poslouchalo při vyhlášení. Mám největší radost! Těším se, až to povím Černokněžníkovi a až to oslavíme s holkama.
A teď? Nejlepší a nejdelší prázdniny na světě! Amsterodam s Bí, Chorvatsko s ,,rodinkou" a potom nejspíš chata s holkama a potom Švýcarsko se sestrou! Vyžívám se v těch šťastných pocitech.

Nic neumím..

22. května 2015 v 9:56 | Molly
Je docela zvláštní, jak se vám sny prolínají s realitou. Zdálo se mi o tom, že jsem ve škole. Potkala jsem tam jen pár spolužáků, ale byli tam i lidi ze základky. Budou mi nejspíš chybět ty protivná rána, hodina cestování do školy, pak jsme si každé ráno koupily s K. zelňák se sýrem (ten mi bude asi nejvíce chybět) a pak ještě cigáro (já teda ne, jen K.) a hurá do školy.
Skříňka. Vzpomínám si na to, jak jsem se modlila, ať nemám šedou skříňku, ať mám jakoukoliv, jen ne šedou. Yeap, uhádli jste, měla jsem šedou. Ale musím říct, že jsem se za těch pár let do šedé zamilovala. Bude mi to chybět.
Sedět v lavici a mumlat si pod nosem, jak je ta učitelka stupidní.
Jasně, většina lidí v průběhu let na školu nadává. Já to dělala taky. Ale mě spíš vadilo sestavení učitelského sboru, jelikož jsou všichni falešní a bez každodenní lži by to nešlo. Hlavně naše třídní, ta mi opravdu chybět nebude. Sice to byl stereotyp, každý den to samé. Jsem ráda, že jsem se toho nějakým způsobem zbavila. Je mnohem lepší vstávat bez budíku. Ale to si nejspíš začnu užívat až příští týden. V pondělí ústní a já nic neumím. Nekecám. Je to pravda. Podívala jsem se sotva jen na půlku toho všeho. A to doslova na půlku. Jestli odmaturuju, tak to bude jen známka mé inteligence a improvizaci.
Nesnáším, když se musím něco učit. Když si něco čtu a v hlavě mi to nějakým zázračným způsobem zůstane, je to úplně o něčem jiném.
Přemýšlím, že by to chtělo nějakou razantní změnu. Jak se mnou, tak s blogem. Nejspíš příští týden sepíšu nějaké změny, které bych chtěla. Teď bych měla jít číst ty odporné maturitní otázky. Dobře ti tak Molly, měla jsi se učit dřív!

Aww...

21. května 2015 v 9:32 | Molly
I když tento blog nikdo nečte, maximálně se tady objeví nějaký člověk, který záhadně zabloudil na internetu, tak je mi to jedno. Já jsem ráda, že ho mám a že můžu přidávat internetový odpad. I když si tady vylévám jen své srdce a na nějakou povídku nemám nápad, jelikož můj mozek teď zaplňují jiné věci, tak jsem ráda, že se můžu vypsat aspoň takto.
Čtyři dny na chatě s K. Bylo skvěle. Původně jsme tam jely s myšlenkou, že se budeme šprtat na maturu, ale bohužel, měly jsme jiné starosti. Musím říct, že jsem si to užila, až na strašidelné noci. Všechno praskalo, vrzalo a venku foukal silný vítr. Pak mě napadaly myšlenky na různé vrahy, hororové postavy a zloděje. Zvlášť, když chata stojí na samotě u lesa.
Jeden večer jsme si s K. skvěle pokecaly. Jsem za to ráda, jelikož K. mi dává jiný pohled na jakoukoliv situaci. Dokáže poradit a mrzí mě, že se momentálně trápí. Doufám, že pojedeme zase. A třeba i s Blondýnou a Prsatkou. To už nebudou strašidelné noci. Teda.. doufám, že ne.
Mám teď spoustu stresu kvůli matuře. Sice jsem dala písemné, ale ještě ústní. Nic neumím, doufám, že si vytáhnu jednoduché otázky.
Řeším teď hrozně moc věcí najednou a kupodivu jsem to všechno zvládala, jenže teď tomu Generál dodal třešničku a já se sesypala..

V pokoji je naprostá tma a mě osvětluje pouze monitor počítače. Sedím tady s hromadou kapesníčků a brečím jako malé dítě. Po relativně dlouhé době.
Byla jsem s Generálem na rande. Seděli jsme v kavárně a povídali jsme si. Opět do mě několikrát rýpal. Ne hnusně, ale zkouší mě, kolik toho vydržím. Když jsme pak došli k jeho autu, stáli jsme pod stromem a ještě si povídali. Jeho častá věta: ,,Ty zase nic nemluvíš!"
Připadám si cizí. Naprosto jiná. Tichá, zdrženlivá, chráním si své soukromí, nechci se mu vnucovat a taky se ho bojím. Bojím se ho, jelikož je úplně jiný než všichni ostatní kluci, které jsem kdy poznala a nevím, co všechno od něj můžu čekat. Nevím, jak bude reagovat a bojím se, že vybouchne a bude mít záplavu vzteku.
Na jednu stranu se příšerně bojím, ale na druhou stranu mě to nehorázně přitahuje vyzkoušet něco jiného.
Objal mě. Zabořila jsem hlavu do jeho mikiny. Voněl. Přitiskl mě k sobě a šeptal mi do ucha. Když mě pustil, dal mi pusu. Dlouhou pusu. A potom pošeptal: ,,A ještě jsem ti slíbil jednu pusu za písemné."
Aww... jenže potom jsme se políbili. Svět mi naprosto zmizel a mé myšlenky utekly z mého mozku. Pořád cítím, jak mě drží ve vlasech.
Měla bych skákat radostí do vesmíru, jenže vážně nevím, co si mám myslet o něm a o svém chování. A ještě ke všemu se vážně bojím, že to s ním psychicky nezvládnu. Jelikož je rýpal, tak si párkrát rýpne a já se před ním rozbrečím. Vážně se toho bojím.
Ještě že jdu příští týden k Černokněžníkovi a doufám, že mi řekne opět nějakou chytrou větu, která mi nějakým způsobem pomůže.

Má to cenu?

13. května 2015 v 20:43 | Molly


Svoje stavy jsem měla občas ráda, ale tohle je ten největší hnus a já to nějak přestávám zvládat. Jsem ve velkém bazénu, nepotápím se na dno, ani neplavu na hladinu. Jsem v ničem. V prázdnu. Všechno se to na mě hromadí a já se nehorázně všeho děsím. Cítím úzkost. Trhá mě to na kusy. Chce se mi křičet.
Závidím některým holkám vztah s mamkou. Já už té svojí neřeknu jinak než ,,matka."
Teď, když potřebuju od ní největší podporu, tak do mě nejvíc rýpe.
Uč se. Už se učíš? Učila jsi se? ... PROSÍM, NEŘÍKAT!
Nikdy se o mě nezajímala. Vždy jí byl nejpřednější její synáček, i přes to, jaký je to grázl. Pro mě to bratr není. Je to jen člověk, který mi znepříjemňoval život a dělá to pořád, i když už s náma nebydlí. Psychicky mě tyranizoval a nejspíš se to na mě podepsalo. Jenže s minulostí je to celkem složitější.

Byla bych radši, kdyby mě ignorovali, aby dělali, že neexistuju. Nemám sílu na to, se přetvařovat a dělat, že se nic neděje. Zeptali by se jen z povinnosti, aby se neřeklo, jenže je to ani nezajímá. Proč by mělo, že?
Je toho ve mě tolik. Chci se k někomu schoulit do náruče a vybrečet se. Někomu, kdo pro mě bude mít pochopení a neřekne mi jen: ,,Však to není žádný problém, co řešíš?"
Nejvhodnější kandidát je pan R., jenže ten má svých starostí dost a sám se v tom docela topí. Takže by mu asi moc nepomohlo, kdybych mu brečela na rameno. A druhá osoba je několik kilometrů daleko.
K Černokněžníkovi jdu až na konci měsíce, což není moc super. Stejně mu nedokážu říct všechno. Musel by to ze mě tahat. Což mi připomíná Generála a to, že o mě nic neví.. Mám z toho obavy. Co když to s ním psychicky nezvládnu?

Má to všechno cenu psát? Pro mě možná ano, ale pro nějaké čtenáře je to nejspíš naprosto zbytečné. Sice je to všechno ve zkratce, ale na víc se teď asi nezmůžu...


Morning tea

13. května 2015 v 5:18 | Molly

Asi jsem se dočista zbláznila. Jelikož dobrovolně vstávám. Tak ne přímo dobrovolně, ale jdu do školy na konzultační hodinu k maturitě. Sice bych měla vstávat až v 6:00, ale jsem vzhůru už od čtyř.
Pár minut jsem si opakovala Shakespearův život. Hrozně se mi líbí, že umřel v den svých narozenin. A proč se mi to líbí? Protože to vypadá dobře na náhrobku a vlastně je to skvělý dárek k narozeninám. Proč neumře každý v den svých narozenin? Proč nemáme určený čas, který nám řeknou?
,,Budeš na tomto světě 65 let."
,,Fájn."
Aspoň bych se tak moc nebála smrti a prostě by to přišlo. Věděla bych, kolik mám přesně času všechno stihnout.
Proč mám po ránu myšlenky na smrt? Už mi opravdu hráblo.

Chladivé ráno. Jsem ještě zabalená v peřině a piju zelený čaj. Mám nějakou nechuť ke kávě.
Když si vzpomenu na včerejší konverzaci s Generálem, přepadá mě opět depka. Byl naštvaný. Hodně naštvaný a já nevěděla, co mám dělat. Nechat ho vybublat? Fajn nápad, jenže jak, když si chtěl psát.
LOGIKA MOLLY?!
Generál musí mít všechno dokonalé a já mám prostě pocit, že musím být taky dokonalá, abych měla u něj nějakou šanci. Bojím se ho, ale zároveň mě to k němu táhne. Jak schizofrenní.
A trochu pesimismu- jenže já dokonalá nejsem a nikdy nebudu, tak o co se tady vlastně snažím.
Nejradši bych si opravdu někdy otřískala hlavu o zeď. Měla bych být více optimistická, jenže to mi přijde naprosto stupidní v tomhle světě. Takový realista by byl naprosto ideální.
Moc myšlenek po ránu... Nic mi nedává žádný smysl.

Bite my lips

11. května 2015 v 22:04 | Molly


Nechápu se. Opět se nechápu.
Baví mě, hrát si se svými pocity. Ale jen do doby, dokud je ovládám. Jakmile to vše přeteče přes můj hlídaný okraj, je zle. A to se tak nějak děje teď. Přestala jsem to ovládat a nejradši bych si nafackovala. Měla bych si uvědomit, že je to pěkné být takhle zamilovaná, ale hluboko uvnitř mne mi našeptává, že je to něco špatného. Zlé, zlé, zlé podvědomí.
Jak můžu cítit lásku, když je na světě tolik nenávisti. Jak můžu cítit zamilovanost k jedné osobě, když je na světě tolik lidí a zvířat, kteří tu lásku potřebují daleko víc než jiní. A co to jsou sakra zase za otázky?!
Můj mozek je jako na tripu.
Do uší mi hraje song, po kterém mám husí kůži. Když si přečtu text, srdce se mi rozbuší, jak to opětně nehorázně sedí. Hrabe mi? Prosím, zbavte mě všech pocitů. Co to je? To je k zbláznění. Doslova a do písmene se psychicky mučím. Opět. Je do mě zamilovaný? Nejspíš ano, jinak by mi nedal tu sladkou pusu, plnou dokonalosti. Ale jak mohl? Jak se do mě mohl zamilovat, když o mě vůbec nic neví. Neví o černokněžníkovi, neví jaká jsem doopravdy. Vidí jen tu holčičku s nevinným kukuč, ale přitom jsem jen zlá piraňa. V hloubi duše doufám, že mě zkrotí. Že bude opravdový generál a zkrotí mě. To potřebuju.
,,Potop mě až na samé dno a potom mě chytni za ruku a vytáhni na hladinu."
Měla bych skákat radostí do stropu a ještě výš, ale místo toho sedím na studené podlaze a brečím. Zarývám si prsty do vlasů a po tvářích se mi kutálejí slzy. Klepu se zimou. Je mi to jedno. Proč já? Proč se takhle zbytečně trápím? Proč? Transplantujte mi mozek. Pesimistická nicka se zničeným sebevědomím.
Nezaslouží si mě. Zaslouží si nějakou slečnu dokonalou. Ne mě. Nic o mě neví. Vůbec nic..
Jak mu to mám říct, když vím, že si rýpne. Je takový. Ale prospělo by mi to. Žádné naivní utěšování, ale vmetl by mi do obličeje čistou pravdu. Něco jako psychická facka a já bych se konečně přestala litovat a začala něco dělat pro změnu.
Sakra dostala jsem pusu, tak proč nejsem šťastná?

Postřehy

2. května 2015 v 12:31 | Molly


Sedím si v tramvaji a cítím se báječně. Do uší mi hraje naplňující hudba v podobě The Fratellis.
Koukám se z okna a všude vidím pampelišky. Zářivě žluté pampelišky svítící jako malé sluníčka. A za pár chvil z nich budou bílé nadýchané kuličky, ale když se podíváte blíž, jsou to malé padáčky. Jo, opět se rozplývám nad kouzlem pampelišek.
Když pokračujeme v cestě, vidím stát policejní auto na krajnici. Vedle stojí muž v uniformě a kouří. Ach ta pracovní morálka.
V hlavě mi běhá spoustu myšlenek. Opět někam jdu. Ale kdybych šla aspoň pomalu, jenže já letím, jako kdybych měla vrtuli v zadku. Po tom maturitním zájezdu a ťapkání vedle Blondýny (na vysvětlení: Má dlouhé nohy, ona udělá jeden krok a já dva) jsem si nějak navykla chodit rychle.
Vůbec si neuvědomuju, že byl včera první máj. Byl první máj, lásky čas.. A co dělá Molly? Žije si volně jako pták, jen s těžkým srdcem prahnoucím po Generálovi. Chci ho zase vidět. Celý život se mi teď otáčí. Všechno je jinak. Je to fajn, jelikož nemusím sedět ve škole. Nevadí mi, že se budu muset učit na maturitu (vidíte ten optimismus? Den před zkouškama budu brečet a říkat, že nic neumím.)
Je to všechno tak osvobozující a nečekané. Jako by se mi vrátila energie do života. Všechno je hned lepší. Z chmurných depresivních dní to jde do krásných barev a radosti. Ale to bude taky zásluha Blondýny. Jelikož díky ní mám další úhel pohledu na svět a na lidi. Je zvláštní, jak vás nenávist k jedné osobě sblíží. Sice to nebylo jen nenávistí, ale i psychickou podporou.
Postřehy, změny.. to vše se teď děje v mém světě. A dnes večer opět nebudu sedět doma. Večer jdu s Blondýnou, K. a Prsatkou popít. To zase budou myšlenky.
Nějak mě začíná ten život bavit. Ale jsem zvědavá, na jak dlouho to bude.

Je toho moc...

30. dubna 2015 v 21:43 | Molly

Ještě že je zítra den volna navíc. Vlastně jsem si to všechno uvědomila až ve chvíli, kdy jsem si sedla a začala přemýšlet, kdy naposled jsem měla klidný den. Kde jsou ty dny, kdy jsem seděla několik hodin ve škole, byla unavená z toho vstávání a spala jsem odpoledne.
Všechno je pryč. Všechno je jinak. Až mě to i trochu děsí.
Každý den něco. Pořád chodím. Pořád. Nevadí mi to, ale když už je to asi týden, kdy pořád chodíte, tak už vás opravdu bolí nohy.
Dnes poslední zvonění. Bylo skvěle, jelikož jsem nepotkala svého dvojníka. Ale musím říct, že jsem měla krásného kníra. Nečekala jsem, že se naše třída takhle vytáhne. Byli jsme super parta. Ať už to byl Krteček nebo Ježíš, spolužáci překvapili!
Včera jsem byla za černokněžníkem. Pár novinek jsem mu řekla a i když mi v poslední době bylo víc dobře než špatně, tak jsem byla ráda, že jsem se mohla přijít vykecat a popovídat mu spoustu věcí a dostal dárek! A jsem ráda, že mu to udělalo radost. Opětně hodně času mlčel a když něco řekl, tak to stálo za to. Klasický Černokněžník. Ale i tak se bojím, že přijde den, kdy mi řekne, že už nemusím chodit. To se tam asi rozbrečím.
Sobota bude nejspíš taky náročná, jelikož Generál něco naznačil a K. s Blondýnou chtějí jít posedět. No a v pondělí první písemná. A po písemných toho taky bude hodně. Kde se to tak najednou všechno nahromadilo? Jsem hrozně unavená.

Poprava (2) aneb cesta do známa a neznáma

27. dubna 2015 v 11:35 | Molly

Všichni jsme tak nějak věděli, do čeho jdeme, ale nikdo netušil, jaké přesně to bude.
Cítila jsem stres, můj žaludek opět odmítal cokoliv přijmout. Já měla na starost až odpoledne prvního dne zájezdu. A musím říct, že vymotat se z jedné velice frekventované cesty v Bratislavě byl docela problém, ale já se teď vrátím na začátek. Jako první jsme měli dojet k Bratislavskému hradu, kde moje spolužačka pronesla pár slov a měli jsme zajištěnou prohlídku s "profesionálním" průvodcem. Exponáty tam měli pěkné, jenže ten mladý pán, co nás tam měl provádět, to průvodcování nedělal dlouho. Moc mu to nešlo a trochu huhlal, ale i to se stává. Jenže mě spíše znervózňovalo, když se na mě pořád dívat. Měl nějaký výklad, vyprávěl nám o tom, co se dělo s hradem v dějinách a to se na mě podíval poprvé. A pak už to jelo pořád. Stáli jsme ve skupince a sem tam se na mě podíval, ale nejvíc mě dostalo, když něco vyprávěl a u toho se mi podíval do očí, uběhlo 5 vteřin, usmál se a já málem padla. Projelo to mnou jako elektrický výboj. Ale to je vlastně úplně jedno, jelikož to určitě dělá běžně. (smích)
Čas se krátil a pomalu jsme se blížili k místu, kde mi a mé spolužačce mělo být předáno slovo. Tak se také stalo, a jakmile jsme našli malou uličku s první památkou, už jsem byla v pohodě, jelikož tam jsem už trefila.
Vždy, když jsem měla mluvit, stres opadl, jelikož jsem nevnímala tolik lidí, ale jen část a to nebylo tak hrozné. Soustředila jsem se na pár lidí a bylo to v pořádku. A musím upozornit, že v Bratislavě mají skvělou citronádu.
Po pauze jsem měla říct první památku. Začala jsem mluvit, spíš jsem skoro křičela, aby mě všichni slyšeli.
Také byla zastávka u Čumila, kde jsem všechny rozesmála. U poslední památky jsem se trochu zasekla u pohřbívání, ale to bylo v pohodě, stávají se i horší věci. Přesunuli jsme se autobusem do Zoo, kde jsem viděla surikaty. Jo, uspokojení. Tak jako s tučňáky, tak tentokrát i se surikatami.
Večer jsem rozdala klíče klientům, když se každý ubytoval, šlo se na večeři. Jako večerní program byla prezentace našeho studia. Musím říct, že jsem si myslela, že to bude daleko horší, ale bylo to naprosto v pohodě. Všechno jsem zvládla, klienti se i dokonce smáli, což byl účel. Večer jsme na pokoji krásně s Blondýnou pokecaly. Klábosily jsme hrozně dlouho a nakonec únavou usnuly. Ale musím uznat, že jsem si Blondýnu za ten víkend nehorázně moc oblíbila, jelikož jsem jí poznala daleko víc, než jen ve škole a pár pátků v hospodě. Blondýna je z části citlivka jako já, takže jsem věděla, jak jí uklidnit. A taky se mi to podařilo. Druhou noc jsme seděli s klukama u nich na pokoji a nasmáli jsme se. Blondýna se uvolnila a bylo nám dobře.
Při odjezdu za mnou přišla třídní a říká mi: ,,Mile jsi mě překvapila."
,,To jako ironicky nebo vážně?"
,,Vážně, překvapilo mě, jak jsi pracovala a jak jsi byla empatická."
Jedním slovem: VLEZDOPRDELKA!
Asi přišla na to, že o mě za ty roky nic neví a taky jí asi došlo, že já ji do zadku nepolezu, tak to vyzkoušela tímto způsobem, ale já jí na to neskočím. Odmaturuju a už jí nikdy nechci vidět. Musela jsem se jí smát, když na mě v autobuse zavolala: ,,Molly, usměj se!"
Je tak trapná a falešná, až to není možné.
Celý zájezd se nám povedl, někteří spolupracovali, pomáhali jsme si, ale byli zde i jedinci, kteří jeli na vlastní pěst, což Kobra nechtěla, ale říkala, že máme plusové body za spolupráci, že si všímá.
Cesta do známa a neznáma proběhla v pořádku. Někteří byli lepší, někteří se přecenili, někteří se ukázali, že na to mají. Byl to náročný víkend. Mé myšlenky byly různé. Ať už jsem myslela na to, jak někoho utopím ve sprchovém koutě, jak podpořit Blondýnu či na to, až uvidím Generála, užila jsem si to. Byl to náš poslední středoškolský výlet. A známky se dozvíme během týdne.
Moc dlouhý článek, ale chci si nechat aspoň útržek z celého víkendu.

Generál

23. dubna 2015 v 0:44 | Molly


... a pak to přišlo. Nebo vlastně před tím? Kdy?
Po cestě na zastávku MHD se mě zmocnila zvláštní nálada. Lyrické myšlenky. Stála jsem, čekala na autobus a chladné ráno se snažilo ohřát. Rozmotávala jsem sluchátka a hned si pustila další náladovku. Asi mám potřebu se někdy sama psychicky mučit. Myšlenky na osoby z minulost. Ať už z nedávné či velmi dávné, i tak to ve mě pořád je a když na to myslím tak intenzivně jako ráno, tak to trochu zasáhne. Ale jsem ráda, že to netrvalo dlouho, díky K.
Moc náladový den. Ale stejně nejlepší bylo, když jsem si povídala s Blondýnou. Vyprávěla jsem jí o velké procházce s Generálem. Bylo to.. něco velice zvláštního. Je těžké nalézat slova. Nechápala jsem sebe samu. Poslední dobou je to celkem běžné, že se nechápu. Jenže v tomto bych se chtěla chápat. Generál byl hrozně fajn, ale největší a nejlepší tečkou byly jeho oči. Hnědá a zelená.
Pořád cítím jeho dotek. Pořád vidím jeho oči a POŘÁD si pamatuju moji paniku. Na jednu stranu bych si nejradši dala pár facek, ale Blondýna mě uklidnila. Takže je to asi dobře.
Jsem zamilovaná? Co je to za pocit? Jak to poznám?
Zvláštní na tom je, že jsem si nemyslela, že bych ho něčím zaujala. Vlastně si tím nejsem jistá ani teď, ale.. doufám.
Cítím se zvláštně. Myslím na to naše loučení. Měla jsem plán, přesně promyšlený a běžel mi v hlavě: ,,Řeknu ahoj, otočím se a půjdu." A co? Tak jak to většinou bývá, plán nevyšel. Stále se mi to celé přehrává v hlavě.
Mám motýlky v břiše, je mi zvláštně, bojím se a doufám. Opět mnoho pocitů, ale on je naprosto jiný než ostatní. Jeho pronikavý úsměv, energie, kterou dává do všech slov, které mi řekl (a taky že jich bylo mnoho).
Kdyby jen věděl, že se nad ním takto rozplývám. Optimista se sklony k pesimismu vs. pesimista se sklony k optimismu.
 
 

Reklama