Povídky

Artist

19. dubna 2017 v 20:00 | Molly
Sedím v ateliéru, do rukou mě hřeje hrnek s teplým čajem a já ho tiše sleduji. Mám tu čest vidět, jak vzniká ta úžasná nádhera. Jeho tahy štětcem po plátně jsou tak přirozené a jemné. Obdivuji jakýkoliv pohyb, který udělá. Je sám sebou. Vkládá do obrazu kus sebe, své city, svůj strach, svoji odvahu a své srdce. Hudba která se rozléhá po celé místnosti se mi zarývá pod kůži. Užívám si všechny pocity, které mnou proudí. Je až neskutečné, kolik inspirace je v této místnosti.
Nehýbu se, abych ho náhodou nevyrušila. S pečlivostí si vybírá a míchá barvy.
Všude okolo mě je spoustu štětců, barev a pláten. Ať už čistých či na nich je něco namalováno. Obdivuji jeho talent.
,,Ten čaj ti vystydne," promluví a mě to vyděsí. ,,Čeho se děsíš?"
,,Promiň, jen jsem byla zamyšlená," odpovím a upíjím čaje. Chtěla bych mu to pochválit, ale bojím se, že bych tu krásu nedokázala popsat slovy.
,,Umění je moc zajímavá věc. Můžeš vlastně namalovat naprosto cokoliv a někteří blázni za to vyplácnou nehorázné peníze, jen aby to měli. Malovat může každý, stačí jen známosti," vypráví mi, když si vybírá jiný štětec. Namáčí ho do žluté a nakreslí do plátna kolečko.
,,Vidíš," otáčí se a míří i se štětcem ke mně. Nestihnu zareagovat a už mám na čele šmouhu.
,,Promiň, nemohl jsem odolat."
,,To mám brát jako omluvu?" směju se.
Udělá mi další šmouhu, tentokrát na líčku. ,,Zase jsem neodolal."
Vstávám a utíkám pro štětec, který namáčím do modré barvy a mířím k němu. ,,Teď ti to musím vrátit."
,,Ať tě to ani.." nestihl to doříct a už měl pod nosem pruh.
,,Tak to vážně schytáš," varoval mě a chytl plechovku s ponořeným velkým štětcem a pocákal mi oblečení bílou barvou. Sotva jsem se z toho vzpamatovala, už jsem měla na sobě další tři barvy. Otevřela jsem oči a míříl na mě červenou. Reflexivně jsem se otočila, noha mi škobrtla a já se přitiskla na čisté plátno. ,,Moc se omlouvám."
,,To je umění lásko," natřel si ruku a obtiskl ji na plátno. Tak to opakoval i s mojí dlaní.

Leželi jsme spolu na zemi, oba pomalovaní, začal mi vyprávět jeden příběh: ,,Jednou jeden malíř dostal za úkol namalovat zimu. Jakýkoliv pokus se mu nelíbíl, všechny vyhodil a nevěděl si rady. Seděl před prázdným papírem a přemýšlel. Když ho navštívil muž, který mu zadal úkol, tak byl velice nadšen a řekl mu: ,,Bělejší zimu jsem nikdy neviděl."

Já jsem ona

7. června 2015 v 12:39 | Molly

Odcházím z knihkupectví a nesu si domů úlovek. Pocit uspokojení, když otevřu knihu a ucítím vůni novoty. Pohladím první stránku a na prstech ucítím hebkost papíru. Začnu polykat první písmena, slova, věty.. Potápím se do děje. Nedokážu přestat číst. Stávám se hlavní hrdinkou. Já jsem ona. Zapomínám na svět kolem mne, zapomínám na všechny starosti, na všechna trápení. Stávám se vílou v kouzelném světě hluboko v lesích, kde zažívám její dobrodružství o boji proti zlu. Velká válka proti skřetům, kteří chtějí obsadit město a hrad. Snažím se zajistit zbraně, všechny víly, které můžou jít do boje a snažím se s hlavním velitelem vymyslet nějaký skvělý plán. Prožívám pocity strachu, úzkosti, zmatku. Jsem někdo jiný. V říši fantazie, kde je všechno možné. Vše, na co si jen vzpomenete se může stát. Draci, vlci, skřítci, skřeti, víly, svět vzhůru nohama, místo nohou chapadla, kouzla..
Vůbec si neuvědomuji, že čtu celý den. Jsem naprosto pohlcená do děje bitvy. A jak už to tak většinou bývá, dobro zvítězí nad zlem. Prožívám radost zároveň se všemi zúčastněnými. Vesnice i s hradem jsou poničené. Víly, které mají ještě dost sil se snaží vše opravit. Díky kouzlům a vílímu prášku jde všechno rychleji a všichni žijí šťastně až do smrti.
Kniha skončila. Všechno někdy někde končí. Ale v mé fantazii ne. V mé fantazii pokračuji s dějem. Hlavní hrdinka se zamiluje, pokračuje ve svých dobrodružstvích až do doby, než usnu. A další den mě čeká další dobrodružství.

Vzpomínka na píseň

18. srpna 2014 v 0:28 | Molly


Ležím na ledové podlaze, která mě studí na zádech. Vzduch proudící otevřeným oknem se radostně ohřívá na zbytečku tepla z mého těla. Nechávám se unášet chladem. Alkohol kolující v mých žilách mi dává iluzi tepla. Vedle mně stojí poloprázdná láhev vodky. Společnost jí dělá krabička cigaret s jedním joitem. Bezmyšlenkovitě vytahuji jednu cigaretu. Opatrně jí přiložím ke rtům a zapaluji druhý konec. Potáhnu a vdechuji nahořklý kouř, který dojde až do mých plic. Štípe mě v krku. Vydechuji a sleduji šedý oblak. V mé hlavě je prázdno. Žádná myšlenka, žádná vzpomínka, žádná naděje, žádná víra.. pouhopouhé pusto a prázdno. Kouřím cigaretu, popel odklepávám do nízké zašedlé špinavé sklenice. Proplouvám prázdnem. Naposledy si potáhnu a cigaretu uhasínám. Hořkost v mých ústech proplachuji štiplavou chutí průhledné tekutiny a polykám. Zahřeje mě v krku a poté se uvelebí v mém prázdném žaludku. Sleduji tmu na stropě a v hlavě mi začnou znít klavírní tóny. Prsty mi začnou běhat po zemi. Jen lehounce ťukají jako baletky. Začínám cítit bolest a úzkost. Do mysli mi přijde vzpomínka...
Jsme u něj v pokoji. Sedí na zemi opřený o postel, já mám hlavu v jeho klíně a spolu posloucháme klavírní skladby. Cítím jeho prsty v mých vlasech.
Byli jsme každý úplně jiný, ale přesto jsme se navzájem doplňovali. On mě naučil poslouchat klasiku a já mu ukázala kouzlo rocku. Slzy mi začnou stékat po tváři. Vidím jeho smějící se tvář. Vidím jeho jiskřící oči, ve kterých jsem našla optimismus a radost ze života. Ukázal mi spousty nových věcí a tolik mě toho naučil. Jsem mu nekonečně vděčná. Přála bych si mít možnost mu poděkovat a zároveň se mu omluvit. Ztělesňoval dokonalost celého světa, lásku, štěstí, víru. Byl můj král, má píseň v duši a oheň v mém srdci. Ale oheň vyhasl jen kvůli mé blbosti. Když zjistil, že jsem se zhulila a pak se vyspala s nějakým klukem, nedokázal se přes to přenést a odpustit mi. Cítím vinu, chápu ho.
Otáčím se na bok a zajíkám se v slzách. Bolest je neskutečně velká, nemám sílu.

,,To je má oblíbená," vstal, chytl mě za ruku, kolem pasu a tanečními kroky jsme proplouvali jeho pokojem.
,,Moc dobře víš, že tancovat neumím," protestovala jsem.
,,Nech se unášet melodií a já tě povedu."











Nejde zapomenout

15. srpna 2014 v 1:09 | Molly


Vzala jsem vstupenku ze stolu, hodila jí do kabelky a utíkala ke dveřím. ,,Už jdeš?" ptala se mě máma.
,,Jo, nemám čas. Ujede mi autobus," nazula jsem si tenisky a těsně před tím, než jsem zabouchla dveře jsem slyšela: ,,Nezapomeň na navrátila!"
Schody jsem brala po dvou, div jsem si nezlomila nohu, vyběhla z baráku a dál běžela na autobusovou zastávku. Sotva jsem přiběhla, autobus přijel. Nastoupila jsem a lapala po dechu. ,,Už nemusím spěchat," problesklo mi hlavou a usadila na volném místě. Měla jsem volnou chvíli pro sebe a mělo to katastrofální následky. Myšlenky mě pohltily. Doslova jsem se v nich začala topit. Strach, představy, obavy.. Bylo to něco zničujícího.
Když jsem pak viděla Lucii s Evou na vlakovém nádraží, trochu se mi ulevilo, ale můj žaludek se doslova ždímal. Nechápala jsem sebe samu. Čím blíž místu konání jsme byly, tím hůř mi bylo. Nevěděla jsem, jestli dřív omdlím nebo se pozvracím.
,,Jak dlouho jsi nebyla na jejich koncertě?" Zeptala se mě Lucie, když jsme stály před pódiem.
,,Já nevím, asi.." zamyslela jsem se. ,,Asi dva roky."
,,Verčo, je ti dobře?" Ve tváři měla ustaraný výraz.
,,Jo, zajdu koupit něco na pití, hned jsem zpátky," vzala jsem peněženku a šla najít nějaký stánek. Potřebovala jsem se nějak uvolnit. Procházela jsem se po trávě a koukala na nebe. Slunce zapadalo, bledě modrá se měnila ve tmavou a byly červánky. Měsíc, který byl ve fázi couvání už byl na obloze a vypadalo to jako na nějaké romantické fotce. Úplně mě ten pohled pohltil.
,,Veru? Jsi to ty?" Ozval se známý hlas zamnou. Prudce jsem se otočila a pocity se ve mě míchaly jako v mixéru. Slzy se mi nahrnuly do očí. ,,Jáchyme!" Stála jsem jako přimrznutá a nevěděla jsem, co mám dělat.
,,Tebe bych tady nečekal!" Celý rozzářený mě vzal do svého náručí. Přitiskla jsem obličej na jeho hruď. Už jsem to nevydržela a slzy se mi roztekly po tváři.
Pustil mě. ,,Ty brečíš?"
,,Né, promiň," rychle jsem si rukou utírala oči a pozvedla koutky úst.
,,Jak dlouho jsme se neviděli?"
,,Asi dva roky," odpověděla jsem.
,,Jáchyme, už musíme jít zvučit," volal na něj bubeník.
,,Uvidíme se potom," mrkl na mě a běžel k pódiu.
Při čekání v řade jsem se plácala ve svých pocitech a nevěděla, co si mám myslet. Když jsem se vrátila k holkám i s pitím, kapela už měla nazvučeno, vše připraveno a všichni netrpělivě očekávali vypuknutí. Intro se rozeznělo. Kluci vyběhli na pódium a hned začali hrát první píseň. Lidé kolem mně začali zpívat, tančit, skákat a jásat. Běhal mi mráz po zádech, když jsem si všimla, jak Jáchym těká pohledem mezi lidmi.
,,Co je?" Křičela mi Lucie do ucha, poté chytla mojí ruku a donutila mě skákat na refrén. Vypustila jsem každičkou myšlenku a začala si konečně užívat koncert. Hráli jednu písničku za druhou a já byla v jiném světě.
Jáchym se ujal slova, když kluci měli malou pauzu na pití. ,,Rád bych tuto písničku věnoval osobě, která má tuhle nejraději, osobě, se kterou jsem toho spoustu zažil, osobě, kterou jsem neviděl dva roky a když jsem jí dnes uviděl, myslel jsem si, že mám halucinace," podíval se na mě. ,,Verčo, to je jen pro tebe!" Otočil se, podíval se na bubeníka, který třikrát ťukl paličkami do sebe a poté do bubnů. Poznala jsem jí hned.
Eva s Lucií se na mě podívaly a já se rozbrečela.
,,Jak si může pamatovat, která je tvá nejoblíbenější?" Ječela mi do ucha Eva.


Ani nemrkneš

9. ledna 2014 v 22:50 | Molly



Jehla se mi zarývá pod kůži. Cítím každičký tah. Rozhodla jsem se a už to nemůžu vrátit zpátky. Tak jako nemůžu vrátit minulost. Ležím na lehátku v tatérském studiu, tísíce myšlenek mi probíhá hlavou a mé tělo se stává plátnem umělce. Každý jedinec žije nějaký příběh a je jen na nás, jestli si to užijeme nebo ne.

Víš co se stane na konci?

25. října 2012 v 23:48 | Molly


Jana ležela na podlaze veřejných záchodků. Všude byla špína. Ale Jana si toho nikdy nevšimla a to tady chodí už rok. jenže až teď, když ležela na té špíně se zapíchnutou jehlou v ruce, začalo jí to všechno docházet. Její hlas jí v hlavě začal říkat: ,,Vidíš tu všechnu špínu? Ano, patříš k ní Jano. Ty jsi taky špína. Vypadáš hrozně, jsi šíleně vychrtlá, na hlavě máš místo vlasů hnízdo, pleť se ti zhoršila a to jsi byla nejhezčí holka ve třídě. Ale spadla jsi až na úplné dno. Nemáš žádné kamarády, na školu ses vykašlala a tvoje máma, co dře, aby vydělala na byt a abys měla co jíst a do čeho se oblékat a ty jí to kradeš a kupuješ si za to drogy. Je na tebe hodná a ty jí to takhle vracíš. Ale teď se to obrátilo proti tobě. Teď tady ležíš na špinavé zemi veřejných záchodků a umíráš. Umřeš, tak ja ti to patří!"
Jana s výčitkami nehybně ležela a začala přemýšlet, jestli vážně umírá. A jaké to je po smrti? Uvidí bílé světlo? Proč to utíká tak pomalu? Necítí žádnou bolest. Začala vzpomínat, jak ještě před hodinou měla velký absťák a okamžitě si musela něco sehnat a píchnout, jak před rokem žila bezstarostný život a bavila se se svými přáteli, jak byla malá a s mámou zažívaly skvělé chvíle, jak se učila jezdit na kole a jak poprvé šla do školy.. na to všechno vzpomínala a uvědomovala si, že nechce umřít. Zavřela oči, aby se nemusela koukat na to hrozné místo. Sama sobě začala slibovat, že kdyby dostala druhou šanci, tak se napraví. Nebude už brát drogy, bude pomáhat mámě a začně znovu chodit do školy. A ve chvíli, kdy přestala doufat v jakoukoliv naději, uslyšela nějaké dva hlasy. Snažila se ze sebe vydat aspoň hlásek, aby jí přišli na pomoc, ale nezmohla se vůbec na nic. Ani nářek, ani slovíčko: ,Pomoc.' Snažila se zvednout alespoň ruku a ťuknout do dveří, ale nemohla ničím hýbat. Ztrácela druhou naději. Už nedoufala, že zase obejme svoji mámu a podívá se na svět. Ale uslyšela křik. Chtěla se podívat, ale už ani oči neotevřela. Jen poslouchala, co se kolem ní děje. Jen tohle už dokázala.
,,Tomáši, ona ještě žijě! Musíme jí pomoc!"
,,Volám sanitku, vydrž maličká. Už bude dobře." Ta slova jí hřály u srdce. Ani se nemohla podívat na obličeje svých zachránců, ale v hloubi duše, kde ještě vnímala se radovala, protože má možnost, že dostane druhou šanci.


Jana leží na nemocniční posteli a kouká do stropu. Je šťastná, že může znovu žít. ,,Už nikdy nepodlehnu drogám," opakovala si pořád dokola.
,,Hele, Jano. Vážně jsi málem umřela?" Ptala se jí holka na vedlejší posteli.
,,Ano, už jsi se mě ptala snad desetkrát."
,,A víš co se stane na konci?" Zajímala se dívčina.
,,Začneš vzpomínat na začátek."

Psáno životem

24. října 2012 v 13:08 | Molly


Gabriela už netrpělivě spěchala domů, aby mohla sednout ke svému notýsku a prupisce. Těšila se, až pohnne se svým příběhěm. Nenáviděla ten obyčejný život. Milovala různé vraždy, katastrofy a tak vypadaly i její příběhy. Dnes si z ní dělala jedna spolužačka legraci a urážela jí. Gabriela se těšila, že napíše povídku speciálně o ní. Sedla si ke stolu, otevřela blok a začala psát. Vyžívala se v morbidní vraždě v parku ve městě. Když se Gábina uklidnila, lehla si na postel, pustila si svůj oblíbený rock a začala si házet s míčkem o strop. ,,To by byla sranda, kdyby se ty mé povídky vyplnily," zasmála se, ale ani by jí ve snu nenapadlo, že další ráno se ve škole Martina neukáže a ve večerních televizních novinách uslyší takovou zdrcující zprávu. ,,Sedmnáctiletá Martina z Olomouce byla zavražděna. Byla nalezena v pět hodin ráno v parku u vysoké školy. Zatím nevíme, co se stalo, ale policie nám řekne více.."
Gabriele se udělalo špatně a musela televizi okamžitě vypnout.
,,Co je?" Zeptal se táta. ,,Zapni to."
,,Není mi dobře, jdu si lehnout," hodila ovladač na stůl a utekla do pokoje. Plácla sebou na postel a sama sebe ujišťovala: ,,To není pravda, je to jen shoda náhod."
Jenže shoda náhod to nebyla. Tak jak si přála, tak se splnilo.
,,Zkusím napsat ještě něco dalšího," napadlo jí. Doufala, že ať napíše cokoliv, nic z toho se nestane.
Ve škole všichni drželi smutek až na Gabču. Ta si to vyčítala, že je to její vina. Že za to může ona.
Večer už nedočkavě čekala na zprávy. Hned jak začaly, byla tam zpráva o velkém výbuchu v továrvě. Zase se to shodovalo s Gábiným příběhem. Do úplného detailu.
,,Né to je blbost!" Omylem pronesla nahlas.
,,Proč by to měla být blbost?" Zeptala se jí máma.
,,Ale nic," odešla do pokoje a zase nad tím přemýšlela. ,,Vždyť mi to sedělo i s počtem mrtvých a zraněných."
Gabriela to zkoušela týden. Celých sedm dní jí to vycházelo do úplného detailu. Když jí to konečně došlo, řekla si, že toho může využít. Jenže nevěděla, jestli jí to půjde, když bude chtít napsat něco dobrého. Jenže ona nic takového nikdy v životě nenapsala.
,,Já vlastně můžu ovládat svět," došlo jí.
Notásek s prupiskou už nosila stále s sebou a používala ho pořád. Seděla venku v parku a mezitím, co čekala, až příjde její nový kluk, kterého si "napsala," si řekla, že si zpestří chvilku. Vytáhla notýsek a když napsala první slovo, objevil se před ní starý muž v dlouhém černém kabátě s kloboukem na hlavě. Jakmile ho Gábina zahlédla, vylekala se.
,,Tohle si vezmu. Nepochopila si využití notýsku a za všechny životy, zaplatíš svým vlastním životem," vzal si notýsek a zmizel. Otočil se a odešel. Gábina tam seděla v nepochopení jako hrpmádka neštěstí.

Za rok jí zjistili, že má rakovinu, která je nevyléčitelná. Nakonec zemřela přesně v den, kdy umřela její první oběť.

 
 

Reklama